Mladíček přichází do vysněné Paříže, nicméně řídí se radou svého otce: Bij se při každé příležitosti, už jen pro to, že souboje jsou zakázány! Během jediného dopoledne si tedy domluví souboje hned tři.

Tak začíná příběh nerozlučného přátelství tří mušketýrů, kteří jsou vlastně čtyři!

Alexandre Dumas starší (1824–1895) není jen skvělý spisovatel a mistr vypravěč, on sám jeden takový příběh žije. Je synem slavného generála a černošské otrokyně.

Ve dvaceti se s pár franky v kapse vydává do Paříže, kterou je okouzlen, a protože vlastně umí jen psát, stane se spisovatelem. V době největší slávy má spisovatelskou dílnu, zaměstnává pěknou řádku autorů, kteří rozepisují jeho příběhy.

„Podepsal jsem tuto knihu, ale nečetl jsem ji,“ prohlásí prý jednou. Sám je schopen propít a prohrát během jedné noci celou svou mzdu. A nakonec umírá všemi opuštěn, opět jen s  pár franky v kapse. Zůstane po něm spousta knih a jedna hluboká pravda:

„Historie je pro mne hřebík, na nějž věším své příběhy“. Tím nejznámějším příběhem jsou Tři mušketýři.

Ukradená historie

Stejně jako na mnoha dalších knihách pracuje Dumas s historikem Augustem Maquetem (1813–1888). To on dokáže v historii najít zajímavé příběhy, téma rozpracovat, navrhnout osnovu a tu pak předat Dumasovi, který ji vyšperkuje svým vypravěčským uměním.

V tomto případě je látka skutečně bohatá. „Našel jsem paměti kapitána královských mušketýrů,“ zajásá jednoho dne.

Jde o knihu Paměti hraběte d’Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů, kterou sepíše v roce 1700 Gatien de Courlitz de Sandras (1644–1712).

Nutno ovšem podotknout, že jde o životopis částečně fiktivní, psaný na objednávku, a jehož cílem je pana hraběte postavit do špatného světa. Kdo ví, komu šlápl na kuří oko. Tak či onak, Tři mušketýři jsou dějinám ukradeni hned dvakrát!

Ale přestože jsou ukradeni, mají v sobě skutečné historie víc, než by jeden čekal!

Šedí mušketýři

Podle tradice jednotku zakládá král Ludvík XIII. (1601–1643) v roce 1622, kdy vyzbrojí své karabiníky mušketami. Jejich úkolem je střežit krále na cestách, když s vojskem putuje tam, kam je zapotřebí.

Protože sedlají šedé koně, vžije se přezdívka „šedí mušketýři“. Jde o jednotku 128 mužů a této cti je dopřáno pouze těm, kteří mají u jména šlechtický přídomek. Není divu, že mladí muži se doslova rvou o možnost v této jednotce, které velí sám král, sloužit.

Jedním z nich je i jistý mladíček původem z gaskoňska…Předobrazem pro hlavního hrdinu je totiž chudý šlechtic Charles de Batz-Castelmore, hrabě d’Artagnan (asi 1611–1673).

Jeho otec je velitelem osobní stráže Jindřicha IV. (1553–1610) a při ochraně králova života umírá. Syn jeho prapor chce nést dál – i když asi raději živý než mrtvý. Po pár letech vojenské služby je přijat k vysněným mušketýrům, a od té doby věrně slouží králi.

Jeho kapitánem není nikdo jiný, než kapitán Jean-Armand du Peyrer, hrabě de Troisville (1598–1672), kterého ale čtenáři znají jako kapitána de Treville. Ten se stává kapitánem v roce 1634, mladému d’Artagnanovi velí od roku 1644.

Sloužit mému králi je pro mne čest

Když je oddíl v roce 1646 rozpuštěn – důvodem jsou prý úspory – vyhlédne si d‘Artagnana samotný kardinál Jules Mazarin (1602–1661) a mladý šlechtic se stane jeho blízkým spolupracovníkem.

Plní řadu delikátních úkolů a dokonce se šušká, že to on je otcem mladého Ludvíka XIV. (1638–1715), ale co se šušká, zdaleka nemusí být pravda. Nicméně koruně zůstává věrný i během povstání Frondy.

Když je poté oddíl mušketýrů obnoven, je odměněn nejprve hodností poručíka, posléze kapitána. Umírá během obléhání Maastrichtu, kdy jej zasáhne kulka z muškety. Král následně píše královně:

„Madam, ztratil jsem d’Artagnana, kterému jsem naprosto důvěřoval, který mi byl vždycky ve všem užitečný.“

Skuteční tři mušketýři

To je tedy první z mušketýrů. Co ti ostatní? Armand de Sillègue d’Athos d’Autevielle (1615–1644) také pochází z Gaskoňska a umírá mladý pravděpodobně na následky souboje. Isaac de Porthau (1617–?) slouží u mušketýrů dva roky a pak se ztrácí neznámo kde.

A pak je tu ještě Henri d’Aramtiz (asi 1620–1655), který stejně jako jeho literární obraz má být původně duchovním, ale utíká k vojenské kariéře, aby se ve stáří pokorně vrátil k Bohu.

Všichni tři jsou nějakým způsobem příbuzensky spojení nejenom s d’Artagnanem, ale stejná krev je pojí i k samotnému kapitánu de Troisville.

Na druhou stranu, podle dochovaných pramenů sice slouží všichni u královských mušketýrů, ale společně se potkat mohou jen krátce, snad v průběhu jediného roku.

Ve jménu krále

Dumasův král Ludvík XIII. je učiněný slaboch. „Pane, nudím se, pojďme se nudit spolu,“ prohlašuje v knize, kde jeho jedinou touhou je nic nedělat a posmívat kardinálu Richelieu (1585–1642). Pravda nemůže být vzdálenější.

Ludvík je dobrodruhem už od dětských let, kdy se musí vzepřít panovačné matce a zastřelit jejího milence, aby mohl usednout na trůn, na který má nárok.

Celou dobu bojuje proti intrikám nejenom matky, ale i bratrů nebo manželky Anny Rakouské (1601–1666), která jej neváhá zradit a během války se Španělskem posílat tajné vojenské informace svému tatínkovi, španělskému králi.

Ve víru třicetileté války se Ludvík osvědčí a jeho vláda je objektivně považována za jednu z těch více úspěšných. Vliv na to má určitě i blízké přátelství a úzká spolupráce s kardinálem v roli ministra.

V jejich vztahu není ani stín literárního nepřátelství, naopak jejich spojenectví udělá z Francie budoucí velmoc.

Královniny závěsky

Kdo je naopak historickým smolařem, je George Villiers, vévoda z Buckinghamu (1592–1628). Sérii neúspěchů korunuje svým románkem s francouzskou královnou.

Do ní se zamiluje tak bezhlavě, že ji během procházky zatáhne do křovíčka, a když ji nemůžeemít jen prosebe, vyhlásí Francii válku. „Pošlu anglické vojsko na pomoc vzbouřencům v La Rochelle,“ prohlásí. Ale vzbouřenci vědí, co je za břídila:

„Ne, díky vévodo, nás si nevšímej, my to zvládneme sami.“ Vévoda neposlouchá a nakonec se musí z bitvy stáhnout jako spráskaný pes, a při přípravě druhé výpravy je zabit Johnem Feltonem (asi 1595–1628), který se též v románu vyskytuje.

Románová epizoda, kdy dostane darem démantové závěsky a mušketýři je musí včas doručit do Anglie, má ale pravdivější základ, než by jeden čekal. V královnině závěti se totiž nachází zmínka o dvanácti démantových závěscích – takže je skutečně má!

A vycucaná z prstu není ani Milady, která se snaží tuto misi překonat. Jen ta zápletka samotná je Dumasovým dílem. A tak je to u něj skoro se vším…