„Odsuzujeme vás na dva roky,“ zazní u Pražského apelačního soudu v roce 1780. Kateřina z Nového města se dopustila hříchu. Přivedla na svět nechtěné, nemanželské dítě.
Šestnáctiletou dívku, která posluhuje v jednom z pražských měšťanských domů v rodině lékárníka, jednou nečekaně překvapil jeho syn…
Už dlouho po ní osmnáctiletý Václav pokukuje vilnými pohledy. Kdykoli se děvče mihne v salónu, může na ní nechat oči. S chutí proto využije příležitosti, když rodina odjede na návštěvu a oba zůstávají sami v domě.
Přitáhne si ji, když uklízí, a všechno se potom odehraje během několika chvilek. Když praskne, že se dívka „čeká“ (tedy je v jiném stavu), Václavův otec ji vyhodí z domu a nemine ji soud za sexuální delikt.
Zahubí dítě
Některé svobodné matky v 18. století nechtějí veřejnou ostudu a raději zvolí „zahubení neřádně nabytého plodu, případně vraždu nemanželského novorozeněte…,“ uvádí současná česká historička Daniela Tinková.
„Dítě narozené mimo manželství je narozené mimo zákon,“ dodává. Žena tedy často buď podstoupí potrat, nebo své miminko po narození prostě zabije.
Život neprovdané matky je krutý, protože „těžko sežene práci a je odsouzená živit nechtěné dítě.“ Také dobře ví, že její syn nebo dcerka se stanou ve světě „nevítanou bytostí, které bude upřeno nejen dědické právo, ale i společenský postup.“ Nemohou třeba vstoupit do řemeslného cechu.
Zabila jsi? Čeká tě poprava!
Pokud se zjistí, že žena zavraždila své malé dítě, nemine ji poprava. Francouzský král Jindřich II. (1519 – 1559) vydává v roce 1556 edikt, podle kterého čeká smrt ženu, která utají své těhotenství nebo porod a dítě zemře před křtem.
Kvůli spáse duší křtili nemanželské děti co nejdříve. Dokonce i „plod matky, která zemřela při porodu, museli císařským řezem vyjmout a požehnat,“ píší historici.
I když katolická církev už od 12. století zakládá nalezince, na nelegální děti se stejně dívá spatra. I tak se ale nemanželské děti rodí dál, ale ani ony, ani jejich matky to nemají jednoduché.
Ještě v roce 1743, za vlády rakouské císařovny Marie Terezie (1717 – 1780), platí trest stětím pro takovou rodičku. Osvícená panovnice ale chápe, že je něco špatně.
V Linci proto o 12 let později vydává nařízení přikazující poskytnout pomoc těhotným neprovdaným ženám.
Trest pro smilníky
V paragrafu 8 svého hrdelního zákoníku z roku 1769 také píše, že „těhotné svobodné ženy nemají být veřejně trestány a porodní báby, u nichž hledaly pomoc, jsou vázány mlčenlivostí.“ Naopak muži, který slíbil dívce manželství, a teď odmítl, nyní hrozí trest smrti! Jenže spousta soudců si situaci vykládá po svém.
Je na jejich vůli, jak zákon použijí. Panovnice samozřejmě nemůže kontrolovat každého z nich, proto jsou ženy souzeny dál.
Větší pořádek se podaří udělat teprve jejímu synovi Josefovi II. (1741 – 1790), který v roce 1781 za tento hřích ruší dvouleté tresty i nucené práce. Povoluje i stěhování, aby se ženy nestávaly terčem místních drben.
Kdyby se tedy Kateřině narodil potomek jenom o rok později, měla by už větší štěstí…
Tajné nemocniční dveře
Po pěti letech Josef II. do občanského zákoníku zahrne i zrovnoprávnění nelegitimních dětí. Vstříc vychází i Pražská všeobecná nemocnice, kde na konci 80. let 18. století vzniká porodnické oddělení, kam mohou ženy přijít i anonymně.
Takzvané čtvrté, tajné oddělení má „dvoje dveře.“ První veřejné, druhé tajné. Právě do nich mohou vstoupit ženy, které nechtějí, aby kdokoli věděl, co se jim právě v životě přihodilo. Zato slouží špitálu jako kojné a mladí medici se na nich učí rodit. Personál samozřejmě zavazuje slib naprostého mlčení.
