Když před sebou Karel Sabina vidí čtrnáctiletého kluka, který žádá pro sebe operní libreto, je v šoku. Přání ale splní. „Nebral jsem ten úkol vážně a tomu nezletilému wunderkindovi (zázračnému dítěti) jsem nedal moc kvalitní látku,“ přiznává později. Přesto se Fibichův Bukovín dočká 16. dubna 1874 premiéry v pražském Prozatímním divadle.

Malý Zdeněk Fibich (1850–1900) se sice narodí v myslivně ve středočeských Všebořicích myslivně a všemi smysly od malinka vnímá nádheru přírody, ale lesníkem se nestane. Zvítězí hudba, se kterou ho seznamuje sečtělá maminka.

Zamiluje si hru na piano a věří ve svůj talent. Už ve 14 letech napíše první symfonii a troufne si i na operu. Po smrti první ženy Růženy si bere její sestru Betty, která se sice vzorně stará o Zdeňkovu dcerku a páru se narodí syn, ale chybí jim citové souznění.

Zdeněk si nachází novou zálibu, možná jako útěk z nepříliš šťastného manželství. Vášnivě rád sbírá brouky a motýly. Se svým přítelem, skladatelem Antonínem Dvořákem (1841–1904) se vydává na procházky na nádraží.

Dvořák ho nakazí svojí zálibou v lokomotivách natolik, že si Fibich dokonce udělá zkoušky na výpravčího. Myslí na zadní kolečka – hudba mu moc nevynáší. Fibich totiž trpí i profesně. Je nesmělý, neumí se pořádně prosadit.

Přišel o místo druhého kapelníka v Prozatímním divadle, a tak si musí vydělávat „hodinařením“. Jako domácí učitel hudby pořád dokola poslouchá otravné ťukání do klavíru více či méně nadaných žáků. Jistý čas k němu dochází i mladičká Anežka Schulzová (1868–1905). Tehdy si sedmnáctileté holky ještě moc nevšímá.

Vyznání od ženy

Rachitická dívka ani s přibývajícími léty neohromí svojí krásou, za to si rozšiřuje duševní rozhled. Píše hudební a divadelní kritiky nejenom do časopisu Zlatá Praha, který vydává její otec, ale i do Květů.

Nikdy neopomene Fibichovu hudbu pochválit. A je to právě ona, kdo dá jako první najevo své city. V roce 1891 na premiéře melodramu Hippodamie daruje Fibichovi obrovskou kytici. Takový náznak náklonnosti se dá sotva přejít bez povšimnutí.

Skladatelův pracovní rozvrh se proto teď rozroste o pravidelné návštěvy Anežčiných rodičů ve vile na Žofíně. V rodině profesora Schulze se cítí jako ryba ve vodě. Diskuse o aktuálním dění v kultuře neberou konce.

Uvědomuje si, jak rád je s Anežkou. Je tolik jiná než ostatní! Má literární i hudební nadání. Nechybí jí ctižádost, je pokroková, emancipovaná, moderní. Nechala se dokonce ostříhat nakrátko, což je tehdy nevídané.

Pražské drbny mají žně

Společně se procházejí po ostrově před Národním divadlem. Ženatý muž se svojí o osmnáct let mladší žačkou. Nesmělý Fibich se v létě roku 1892 odhodlá a Anežce vyzná otevřeně lásku. V tu chvíli jakoby ožil.

Začíná komponovat jako o život. Romantické procházky milenců ale samozřejmě neujdou pozornosti pražským drbnám. „Jezdí na výlety bez gardedámy,“ pohoršují se nóbl dámy z pražské smetánky. „Podívejte se, jak se na sebe dívají,“ přisadí si jiné zlé jazyky.

Fibich se ocitá mezi dvěma ženami. „Jak mám vlastně dál žít? Betty si nezaslouží, abych ji vystavil pomluvám,“ uvědomuje si. Své ženy si pořád ještě váží. Jenže co Anežka? Skladatel neví, co má dělat.

Téměř šest let se marně snaží utajit to, o čem si už cvrlikají vrabci na střeše po celé Praze.

Závažné rozhodnutí

„Ať stejně promluví Tvoje srdce i Tvůj rozum, aby pouhý cit se nepřenáhlil,“ napíše Zdeňkovi jeho přítel hudební teoretik Otakar Hostinský (1847–1910), když se na něj Zdeněk obrací pro radu. „Jednám, jak jednat musím… právě to, co příčinou jest onoho kroku rozhodného…bylo po celá léta jedinou už pružinou a jediným pramenem mého umění…,“ odpovídá hudebník. Když se v roce 1897 vrátí z letního pobytu v Alpách, konečně začne řešit situaci. Opouští rodinné hnízdo v Ostruhové ulici a pronajme si byt v Pštrossově ulici na Novém Městě. „Nesvolím. Chci si ponechat alespoň kousek cti,“ odmítá ale Betty rozhovory o rozvodu.

Anežka ale po manželství neprahne. Víc jí záleží na vztahu samotném, než na jeho úředním posvěcení. Nic se proto vlastně nemění…

Sama si vezme život

S Anežkou prožije skladatel v Pštrossově ulici tři nádherné roky života. Společně pracují, Anežka napíše tři libreta pro jeho opery, stává se jeho múzou. Stále milují společné romantické procházky. Při jedné z nich se ale Fibich bohužel nachladí.

Dostane vysoké horečky, přidá se zápal plic. Po týdnu umírá. Přítel Hostinský za ním přijde 15. října 1900 do bytu na návštěvu a najde ho mrtvého. Tři týdny po Fibichově smrti má slavnostní premiéru opera Pád Arkuna, jejich poslední společné dílo s Anežkou.

Betty manželovi odpouští a po jeho smrti opečovává hrob na Vyšehradě, ovšem manžela přežije sotva o rok. Anežka se ztrátou své lásky vyrovnává daleko hůř. Odmítá s kýmkoli mluvit, propadá se do stále větších depresí, až si nakonec v listopadu 1905 vezme život.