Jeho blízcí se tomu zuby nehty brání, detektiv Raymond Falconer má ovšem jasno – muž, u kterého to všechno začalo, se jmenuje Eric Bennett.

Je to on, kdo 11. května 1985 na stařičké dřevěné tribuně fotbalového stadionu v anglickém Bradfordu hodí nedopalek na zem.

Než ho ale stačí zašlápnout, zmizí mu mezi prkny, odkud se po chvilce začne drát ven malý obláček kouře. Ukáže se, že propadlý špaček zapálil nashromážděný odpad. Bennett chrstne na zem obsah šálku s kávou, jenže to je málo.

Ještě se vydá hledat něco vhodnějšího, to už je ale zbytečné. Do pár minut je celá tribuna v plamenech.

Ještě jeden zápas…

V Bradfordu se ten den chystají místní fanoušci na bouřlivé oslavy. Vypuknout mají hned po posledním zápase sezony proti Lincoln City.

Už jistý postup ze třetí do druhé divize se přece musí zapít, stejně jako plánovaná rekonstrukce chátrajícího stadionu, z jehož nedostatků se hlavně požárním inspektorům dělá mdlo.

Několikrát upozorňují na suchý troud a cigaretové nedopalky, které se hromadí v dutinách a škvírách pod sedačkami na hlavní tribuně. To všechno se má od nové sezony změnit. Dřevo nahradí ocel. Už zbývá jen odehrát poslední zápas. Ten prokletý poslední zápas…

Nestačí se ani pohnout

Pokud by někdo chtěl oheň v to odpoledne založit úmyslně, jak se také spekuluje, měl by k tomu ideální příležitost. Oprýskanou dřevěnou arénou se prohání silný vítr, dohlížejících pořadatelů také není zrovna armáda.

Malý ohýnek se tak během pár krátkých okamžiků promění v hladovou saň, požírající všechno, co jí stojí v cestě. Nejvíc mu chutná hlavní tribuna, kterou se prožene jako ohnivá koule. Nepohrdne ale ani střechou.

Vysoce hořlavé asfaltové krytiny nekladou plamenům žádný odpor, stejně jako provizorně přidělaná plachta, mající chránit diváky před deštěm. Místo toho se stane jejich zkázou, když spolu s hořícími trámy spadne dolů.

Všechno jde tak rychle, že se mnohdy nestačí ani pohnout. Záchranáři nacházejí jejich ohořelá těla stále ještě pevně usazená na místě. Klást smrti odpor je ten den hodně těžké. Ti, kteří se o to pokusí, v panice prchají k východům.

Jenže většina z nich je zavřená. Chybí pořadatelé, aby je otevřeli. Lidé házejí děti přes zeď, aby se alespoň někdo z rodiny zachránil.

Pět minut a je po všem

A pak…je konec. „Do pěti minut bylo po všem,“ vzpomíná tehdejší šéf Bradfordu Stafford Heginbotham (1933–1995).V půl čtvrté ještě probíhá zápas, za deset minut už záchranáři vytahují z plamenů hořící těla.

Hasiči, kteří dorazí na místo prakticky okamžitě, toho moc proti ohnivé přesile nezmůžou. Na místě nebo v nemocnici zemře 56 lidí. Nejmladší oběti je pouhých 11 let, nejstarší 86 let. Je jí bývalý předseda domácího klubu Sam Firth.

Dalších 265 fandů je zraněných. Dnes tragédii připomíná památník v centru města a také nové bezpečností přepisy ve Spojeném království, včetně zákazu výstavby dřevěných tribun.