Prašnou cestou už 15 hodin šlape skupina chlapíků na kolech. Tváře pokryté prachem a potem, přes rameno přehozená náhradní galuska. Jedou závod jaký svět ještě neviděl.

Právě teď, v sobotu 7. července, startuje už 105. ročník jednoho z nejslavnějších cyklistických závodů. Vhodná příležitost podívat se s Epochou jak to vlastně všechno začalo.

Závod jako spása?

Na přelomu 19. a 20. století se Francie zmítá Dreyfusovou aférou, která rozděluje společnost, přátele, rodiny, a také noviny.

Pierre Giffard (1853-1922), šéfredaktor největšího sportovního deníku Le Vélo, otevřeně tvrdí, že je Alfred Dreyfus (1859–1935) obviněný ze špionáže nevinný.

To se nelíbí bohatým inzerentům a sponzorům novin, kteří se v roce 1900 rozhodnou, že se trhnou a zafinancují nový sportovní plátek. Pojmenují ho L’Auto-Vélo, což musí po prohraném právním sporu změnit na L’Auto.

Šéfredaktorem se stává Henri Desgrange (1865-1940), cyklistický šampion a držitel světového rekordu v hodinovém závodě z roku 1893. Novinám se moc nevede a po dvou letech se potácí na pokraji krachu.

Ze všech návrhů jak z krize ven nakonec zvítězí nápad,m se kterým přichází nejmladší člen redakce Géo Lefèvre (1887–1961). Navrhuje přilákat čtenáře a inzerci do té doby nevídaným typem cyklistického závodu. Šestidenního etapového závodu kolem Francie.

Šéfredaktor sice o úspěchu pochybuje, finanční ředitel Victor Goddet je však nadšen. „Můžeš si na to vzít kolik potřebuješ.“ Konání závodu noviny oznamují 19. ledna 1903.

Prach, pot a dřina

Původní podmínky nejsou příliš lákavé, a tak se přihlásí jen 15 zájemců. Teprve po snížení startovného, úpravě trasy a zejména zvýšení cílové prémie na částku odpovídající šestinásobku ročního výdělku francouzského dělníka, se přihlásí dalších 45 závodníků.

Na start se 1. července 1903 dostaví vedle profesionálů také amatéři, dobrodruzi a nezaměstnaní, kteří si chtějí přilepšit. „Bylo to tak náročné, že už po první etapě téměř polovina vyčerpaných závodníků vzdala,“ píše ve své knize Les Woodland.

Není divu, vyráží se v noci, závodníky čeká 18 hodin šlapání do pedálů v etapách dlouhých až 400 km. Při stoupání do kopců si nemohou vypomáhat žádnou přehazovačkou, všechno musí odřít takříkajíc na vlastní nohy.

Do cíle jich nakonec dorazí jen 21. Jako první drobný, energický Ital Maurice Garin (1871–1957), povoláním kominík, s naměřenou průměrnou rychlostí 25,68 km/h. Riskantní tah vydavatelům L´Auto vyšel. Náklad i tržby stoupají, konkurenční Le Vélo do roka a do dne zkrachuje.

Na kole, občas vlakem

Není divu, že další rok redakce zorganizuje repete. Jenže to vypadá, že druhý ročník bude poslední. Poznamená ho totiž řada podvodů a nesportovního chování.

Pod vrcholem Col de la République nedaleko Saint-Étienne například příznivci místního závodníka Antoineho Faurého (1883–1954) zablokují silnici a fyzicky napadnou několik závodníků.

Na několika místech někdo na silnici rozsype střepy, mnozí se snaží poškodit kola soupeřů. Závod sice opět vyhraje Maurice Garin, jenže o čtyři měsíce později jsou on a další tři vedoucí závodníci Francouzskou cyklistickou federací diskvalifikováni.

Ukáže se totiž, že si noční etapy krátili vlakem. Přes všechny problémy se však to nakonec vedení závodu nevzdá. Obliba závodu stoupá a v roce 1908 už je na startu více než 100 závodníků. Jede se dál i po nucené přestávce v době první světová války. Ale to už je jiný příběh.