Obyvatel Babylonu sykne bolestí. Upadl na kámen a na koleně se mu vytvořila ošklivá krvavá odřenina. Naplácá na ni jakousi hmotu. Chvíli to štípe, a tak zatne zuby. Mýdlo mu ale pomůže, a proto ten nepříjemný pocit vydrží. Rána se zhojí mnohem dříve.

Babylonské keramické nádoby pocházející z období kolem roku 2800 př. n. l. ukrývají hmotu, která se podobá mýdlu. Hliněná tabulka, která je přibližně o 600 let mladší, už nám přímo prozrazuje tajemství výroby mýdla.

Staří Babyloňané k němu používali vodu, louh a kassiový olej. Překvapivě ale mýdlo nesloužilo k mytí a praní, ale k hojení ran.

Inspirují se i Egypťané

Z Babylonu pak recept na mýdlo cestoval nejprve do Egypta a poté i do Řecka. Staroegyptský Eberův papyrus z období cca 1550 př. n. l., který dnes najdeme v univerzitní knihovně v německém Lipsku, popisuje pravidelné koupele Egypťanů.

Podle papyru jim k očistě těla sloužily živočišné či rostlinné oleje smíchané se zásaditými solemi.

Římané perou dočista 

Mýdlo proniklo i do starověkého Říma, kde jeho využití popsal římský lékař Galenos (129–200/216).

Právě díky němu se mýdlo stalo součástí rituálu osobní hygieny, Římané pochopili, že dřevěný popel obsahující potaš a tuk dokáže také účinně vyprat prádlo. Zrodilo se dokonce nové řemeslo: mydlářství.

Mýdlárnu známe i z Pompejí zničených při erupci Vesuvu v roce 79 n. l.

Arabové své výrobky navoní

Nejšikovnějšími mydláři se v době raného středověku stávají Arabové. Svá mýdla připravují z olivového oleje s přídavky aromatických olejů. Přidávají už i hydroxid sodný.

Během 7. století své výrobky už zvládnou dokonce i přibarvovat a také přidávají do nich i parfémy. Mýdlo zažívá vítězné tažení světem. Mnohem později se stane i významným reklamním artiklem.