Hlas národa, deník staročeské strany vedený Františkem Ladislavem Riegerem, oznamuje: „Čtyřicetitisícový náklad slovníku, který vydal 25. listopadu 1888 známý pražský nakladatel Jan Otto, byl během deseti minut rozebrán.“ Ottovi to zní jako rajská hudba. Pětileté úsilí konečně přináší ovoce.

První díl se distribuuje nejenom do knihkupectví, ale dokonce i do kaváren. Do té doby nereálná představa, že by si lidé mohli mezi doušky horké kávy a sousty sladkých zákusků číst naučný slovník, se naplňuje.

Jde o první a nejspíše i poslední příklad, kdy se encyklopedie stává čtivem, které hltají široké lidové masy.

„Nezbytností každého vzdělaného Čecha je míti a čísti Ottův naučný slovník“ dýchá na čtenáře dobová atmosféra. Výjimečnou publikaci doprovází bravurní reklama. Její součástí je i prodej stojánků na knihy a knihoven. Zájem je obrovský.

Češi po něčem takovém touží už mnoho let. Dvanáctidílný Riegrův slovník naučný z let 1860-1874 sice autoři zpracovávali s obrovským nadšením, výsledek ale nesplnil očekávání.

Nadějný redaktor TGM

Zkušený nakladatel vyslyšel hlasy volající po aktuální české encyklopedii. Její obsah začal sestavovat roku 1883. Nalézt schopného a vzdělaného vedoucího redaktora je ale velký problém. Nakonec objeví toho pravého.

Volba mladého Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937) se ukazuje jako výborná. Je pracovitý, uvažuje v širokých souvislostech, umí vytvořit tým spolupracovníků. V časopise Atheneum v článku Jak zvelebovati literaturu náukovou, píše:

„K nejnutnějším požadavkům naší literatury patří především nový Naučný slovník. Pro nás má encyklopedický slovník větší význam než pro národy světové literatury;

těm je hlavně populární kondenzací vědomostí, nám ale poskytuje v mnohých oborech jedinou možnost něco napsat.“ Roku 1885 s ním Otto uzavírá nakladatelskou smlouvu. Finanční rizika bere na sebe.

Rukopisy komplikují práci

TGM byl známý skeptickým názorem na pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského, objevených roku 1886. Někteří členové redakce a přispěvatelé ale zastávali opačné stanovisko.

Debata o zpracování slovníkových hesel se zvrhává ve vášnivé diskuse, jsou-li rukopisy podvrhem. Vznikají dva nesmiřitelné tábory, vyřizující si účty na stránkách dobového tisku. „To je konec tvořivé práce“, uvědomuje si nakladatel. Potíže vnímá i Masaryk.

Když mu Otto v lednu1887 pošle dopis, ve kterém sděluje: „Vzniklá situace vyžaduje neodkladné řešení“, a žádá ho o složení účtů dosavadní práce, není překvapen. K problému ale přistupuje věcně.

„Obávám se, že moje další působení odradí příznivce rukopisů od spolupráce“ sděluje bez emocí Ottovi a nabídne mu rezignaci. Ten ji přijímá.

Pochválí ho i mocnář

Masaryka střídá neutrální profesor historie a filologie Josef Kořán. Mění se i část redakční rady. Jan Otto je zaníceným českým vlastencem, ale zároveň i prozíravým podnikatelem. Investoval už 40 000 zlatých. Ty se mu musí vrátit, a nejlépe i rozmnožit.

Každodenní mravenčí práce pokračuje. Redaktoři, externí přispěvatelé a sazeči v tiskárně musí při vzájemné komunikaci spoléhat hlavně na svoje nohy.

Vydávání bylo dokončeno roku 1909. Poslední díl slovníku dostává z rukou Jana Otta osobně císař František Josef I. (1830–1916). Oceňuje kvalitu díla. „Jedná se o největší encyklopedické dílo v Rakousku-Uhersku“, nešetří uznáním.

Při slavnostním ceremoniálu předává nakladateli řád. Dílo obsahuje 28 svazků včetně doplňků. V redakci pracovalo 56 lidí. Přispívalo přes tisíc odborníků, kteří vypracovali na140 000 hesel v rozsahu 29 000 stran textu.