Při pohledu na meziválečnou mapu Evropy leckoho napadne: Proč Polsko a Československo nevytvořily alianci, která by byla naprostou přirozeností?

Oba státy vznikly po 1. světové válce, oběma stála u kolébky Francie a stala se jejich – byť, jak se později ukázalo, velmi pochybným – spojencem. Kdyby Čechoslováci a Poláci spolupracovali, měl by to Hitler jistě mnohem těžší.

Leč historie se ubírala jiným směrem. Československo a Polsko byly spíše na kordy, než cokoliv jiného. Důvodů bylo více, ale tím největším bylo nevelké území okolo města Těšín.

„Mluvila by polsky a trochu česky, pár slov německy a smála by se hezky,“ zpívá v písni s příhodným názvem Těšínská Jaromír Nohavica.

Skutečně, Těšínsko bylo křižovatkou mnoha kultur a za rakouské monarchie se zde málokdo hlásil k některé z národností zcela vyhraněně. Vedle Čechů, Poláků a Šlonzáků na Těšínsku žilo ve druhé polovině 19. století i velké množství Němců a Židů.

Historie Těšínska připomíná pingpongový míček. Od roku 990 do roku 1327 bylo Těšínsko součástí Polska. Od roku 1327 bylo Těšínsko v lenní závislosti na českém králi a jako součást zemí Koruny české tak přešlo pod vládu Rakouska-Uherska. Po jeho zhroucení si na oblast brousila zuby jak Praha, tak i Varšava.

V roce 1918 území Těšínska žilo 434 521 osob. Podle výsledků rakouského sčítání lidu v roce 1910 používalo 53,8 % obyvatel jako svou řeč polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. Poláci proto argumentovali národnostním hlediskem.

Už 12. října 1918, tedy ještě před vyhlášením ČSR, se na schůzi v Těšíně zástupci polských politických stran usnesli na příslušnosti Těšínska k Polsku.

Češi odpověděli 29. října vytvořením Národního výboru pro Slezsko. Ten naopak vyhlásil Těšínsko jako integrální součást Československé republiky.

Čechům šlo především o uhelné doly a o kontrolu nad košicko-bohumínskou železnicí, která byla v té době jediným spojením mezi českými zeměmi a Slovenskem. Asi nepřekvapí, že Poláci argumentovali tím, ať si Češi svou železnici postaví někde jinde.

Prvního listopadu Těšínsko obsadila polská armáda. Hrozil konflikt, který by ovšem v očích západních mocností oběma stranám uškodil. Češi i Poláci se raději dohodli na prozatímním rozdělení oblasti. Větší část, včetně železnice, připadla Polsku.

Pod polskou svrchovaností byly tři čtvrtiny území, na němž žilo 73 % Poláků, 22 % Němců a 5 % Čechů. Pod správu Prahy přešla zbývající čtvrtina, na které žilo zhruba 70 % Čechů, 20 % Němců a 10 % Poláků. Praha tento stav ovšem nepovažovala za trvalý.

V lednu 1919 se chystaly volby do varšavského Sejmu. Ty se měly konat i v polské části Těšínska, které ovšem bylo podle dohod rozděleno jen provizorně. Polsko vědělo, že dohody porušuje, proto na dohled nad volbami poslalo do své části Těšínska armádu.

Pražská vláda sáhla k silovému řešení patové situace. Velitelem československých jednotek byl jmenován francouzský legionář Josef Šnejdárek.

Československé vojenské síly byly tvořeny 21. střeleckým plukem legionářů z Francie o síle 3 praporů, praporem 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem 93. pěšího pluku ze Šumperka, 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. Další zálohy byly připraveny.

Poláci měli v oblasti mnohem slabší jednotky. Polská vláda ve svých nejdivočejších myšlenkách viděla svou zemi rozprostírat se až k Černému moři a díky tomu Polsko mělo územní spory s kdekým.

Proto její vojenské síly byly vázány na mnoha místech a nemohly se soustředit jen na boj proti Čechoslovákům.

Praha nejdříve předložila Varšavě ultimátum. To ovšem vypršelo bez odpovědi, takže 23. ledna 1919 ve 13 hodin zahájili Čechoslováci útok.

Už během prvního dne zavlál československý prapor (který byl v té době paradoxně totožný s polským) nad Bohumínem a Karvinou. O čtyři dny později byl obsazen Těšín a Čechoslováci se chystali k postupu za Vislu.

Pražská vláda ovšem obdržela nótu z Francie, ve které se pravilo, že Československo musí své vojenské akce zastavit. Západ si v nově vzniklých státech střední Evropy přál klid.

K obětem došlo nejen mezi vojáky, ale i mezi civilním obyvatelstvem a obě válčící strany se obviňovaly z krutostí. Poláci obvinili československé vojsko, že padlému synovi polského generála Cezary Hallera údajně vyloupali oči.

Český tisk naopak psal o údajných zvěrstvech a střelbě zezadu ze strany polských civilistů a Polácích, kteří padlému českému legionáři měli odřezat nos, uši a přirození. To vše napomohlo k tomu, že emoce se léta na Těšínsku neuklidnily.

Spor o Těšínsko se přenesl k diplomatickému stolu v Paříži.

Každá strana trvala na své pravdě, Češi argumentovali právem historickým, na které ovšem zapomínali v případě jižního Slovenska, Poláci zase právem národnostním, na které pro změnu zase zapomínali v případě západní Ukrajiny.

Až 28. července 1920 padlo rozhodnutí. Těšínské historické území bylo mezi obě země rozděleno. Polsko získalo 1 002 km² s celkem 139 630 obyvateli, z toho 61,1 % hovořících polsky, 1,4 % hovořících česky a 31,1 % hovořících německy.

Československu připadlo 1280 km² s celkem 295 191 obyvateli, z toho 48,6 % hovořících polsky, 39,9 % hovořících česky a 11,3 % hovořících německy. ČSR tak získala i bohumínskou dráhu a uhelná ložiska.

Tento spor mezi potenciálními spojenci měl trvalé následky. Vztahy mezi Varšavou a Prahou byly chladné, i proto, že politici na obou stranách neměli zájem o jejich oteplení.

Československý ministr zahraničí Edvard Beneš například neustále odmítal návrhy na připojení Polska k Malé dohodě (spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska).

Napětí vyvrcholilo v kritických dnech podzimu roku 1938. Polsko, notně povzbuzováno Hitlerem, anektovalo téměř celou část československého Těšína. Netrvalo ani rok a Polsko se pod německým a také sovětským náporem zhroutilo.

Po 2. světové válce se spor opět vynořil, ale vše zůstalo u předmnichovských hranic.

Československo-polský spor o Těšínsko s konečnou platností ukončila smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Těšín se stal rozděleným městem.

Až nyní, kdy jsou obě země v Evropské unii a staly se součástí Schengenského prostoru, se z Těšína znovu stal jednotný městský celek, byť se dvěma správami. Nicméně dozvuky dlouhého sporu mezi místním obyvatelstvem stále ještě přetrvávají.