Když Roy Plunkett otevřel v roce 1938 tlakovou láhev s plynem, čekal rutinní experiment. Místo toho našel záhadu – a položil základ materiálu, bez kterého si dnes neumíme představit ani obyčejnou kuchyňskou pánev.
Na konci 30. let 20. století pracoval mladý americký chemik Roy Plunkett (1910-1994) pro společnost DuPont a zabýval se vývojem nových chladicích plynů.
Jednoho dne připravil tetrafluorethylen, plyn určený k experimentům, a uzavřel ho do ocelové tlakové lahve. Když ji později chtěl použít, nic z ní nevycházelo.
Láhev ale nebyla prázdná, uvnitř se ukrýval jemný bílý prášek, který vznikl samovolnou chemickou reakcí. Z původního plynu se stal zcela nový materiál.
Polymer nabídl skvělé vlastnosti
Plunkett a jeho kolegové brzy zjistili, že jde o polymer s mimořádnými vlastnostmi. Materiál, později známý jako polytetrafluorethylen (PTFE), byl extrémně odolný vůči chemikáliím, vysokým teplotám a především měl neobvykle nízké tření.
Nic se na něj téměř nelepilo. To, co se zprvu jevilo jako laboratorní chyba, se ukázalo jako průlom. V době druhé světové války našel PTFE uplatnění v armádě, například při výrobě těsnění a izolací v náročných podmínkách.
Kuchyni vzal útokem
Teprve po válce se jeho potenciál přesunul i do běžného života. Pod obchodním názvem Teflon se začal používat v průmyslu i domácnostech a nejvíc se proslavil v kuchyni. Nepřilnavé pánve změnily způsob vaření po celém světě.
Příběh teflonu tak dokonale ilustruje, jak tenká je hranice mezi omylem a objevem. Stačí otevřít láhev, čekat na plyn a překvapivě najít úplně nový materiál.
