Být kapitánem tankeru Torrey Canyon není žádný med. Pastrengo Rugiati o tom ví své. V únoru 1967 vypul kuvajtské rafinérie v Mina al-Ahmadi a po zastávce na Kanárských ostrovech dostává příkaz zamířit do Milford Haven ve Walesu.

Pod nohama má 120 000 tun ropy a ve chvíli, kdy se rozhodne ušetřit čas a vzít to zkratkou, má za sebou 30 hodin nepřetržité služby na můstku.

Nevyspalý a unavený ví, že je na nejlepší cestě udělat chybu. A taky ji udělá. Aby si mohl na chvíli odpočinout, nastaví autopilota, protože je na můstku sám. Při zadávání kursu se však splete a zamění signály majáku Wolf Rock se signály majáku Bishop Rock.

Namíří tak loď přímo na podmořský útes Seven Stones mezi Scillskými ostrovy a pobřežím britského Cornwallu. V sobotu 18.března dopoledne vypukne panika. Přestože je útes vzdálen ještě 3 kilometry, zděšený Rugiati ví, že je pozdě.

Kolos dlouhý 297 metrů není loď, která by dokázala zastavit nebo se otočit na fleku. Při rychlosti zhruba 36 km/h na to potřebuje přibližně 7 km.

Ropa uniká 200m dlouhou trhlinou

Náraz, trhnutí a pak skřípění kovu, jak útes párá kýl v délce téměř 200m. Nakonec se loď prudce nakloní a na útesu uvízne. Původně stavěná pro 60 000 tun ropy a později přestavěná pro přepravu dvojnásobného množství, je plná až po okraj.

Teď se náklad valí obrovskou trhlinou ven. „Záchranné práce se rozběhly rychle, ale nic se nedařilo,“ vzpomíná Henry Wilkinson, který tehdy velel jednotce hasičů. Za pár dnů pokrývá ropný koberec hladinu v délce přes 50 km, dosahuje pobřeží Cornwallu a také páchá obrovské škody na bretaňských plážích ve Francii.

Vrak je na útesu zaklíněný tak pevně, že ho nevyprostí ani tři remorkéry. Při jednom z pokusů navíc umírá kapitán nizozemského záchranného týmu.

Na skvrnu zaútočí bombami

Jde o první tak rozsáhlou ropnou katastrofu u evropského pobřeží a proto chybí zkušenosti. Když se loď začíná rozpadat a unik ropy se zrychluje, je rozhodnuto zapálit ji dřív než se dostane k pobřeží.

Letadla Royal Air Force mají svrhnout na vrak a ropu barely s leteckým palivem a pomocí zápalných pum ji zapálit. „Nebylo to tak snadné jak se zdálo. Vrak se stále ne a ne potopit a plameny hasil vysoký příliv,“ vzpomíná pilot Matthew Bower. Bombardování trvá dva dny, během nichž je shozeno téměř 30 tun bomb, tisíce litrů benzínu a napalmu. Až 30. března jde konečně vrak ke dnu (kde v hloubce 30 metrů leží dodnes) a ropa hoří. Velká část sice shoří, nevýhodou je však hustý kouř, který halí nebe, táhne se až k obzoru a vidět je až ze vzdálenosti 100 km.

Čistidla jsou ničivější než ropa

Vláda je kritizována za riskantní a často neúčinné pokusy o likvidaci katastrofy. Pohromou se ukazuje použití obrovského množství rozpouštědel a odmašťovadel. Přes 40 plavidel chrlí na plovoucí ropu přes 10 000 tun disperzních činidel, další tuny jsou použity proti ropě na plážích a zasaženém pobřeží.

Sice ropu částečně rozloží, ovšem za cenu vzniku toxických látek, které nakonec mořské flóře a fauně uškodí víc než ropa samotná. Jen ptáků vinou katastrofy uhyne přes 15 000.