Vojenské auto se kodrcá šumavskými silničkami. „Už abychom to měli za sebou,“ honí se hlavami šesti vojákům a jejich veliteli. Míří do někdejší sklářské osudy Hůrka na planině v lese směrem na Hartmanice a Srní. S sebou mají i pořádnou zásobu alkoholu.  Čeká je odklízení mrtvol, úkol, který není zrovna příjemný.

Píše se rok 1953. Šumavské hvozdy se mění v nepřístupné pásmo, kam komunistická Veřejná bezpečnost hned tak někoho nepustí. Atmosféra je zde tísnivá. Chátrají zde statky i kostelíky a kaple, které tu zbyly po vyhnaných sudetských Němcích.

Do kaple svatého Kříže v Hůrce, někdejší sklářské osadě, které se také říká Česká Huť, se chystá výprava sedmi vojáků. „Vyklidíte kryptu a zbavíte se pohřbených těl,“ zní  jim v uších dnešní rozkaz velení vojenské posádky výcvikového prostoru Dobrá voda.

Mumie jenom obživnout

Vojáci s sebou mají i několik lahví rumu. Sotva auto zastaví na místě, posilní se alkoholem a vrhnou se do krypty. Odpočívá v ní 23 mrtvých ze sklářských rodů Hafenbrädlů a Abelů.

Kromě toho zde leží i jejich rodinný lékař Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna. Kapli založil v roce 1820 tehdejší majitel zdejších sklářských hutí Jiří Kryštof Abele jako rodinnou hrobku.

Sedm rakví má skleněná víka a pod nimi jsou vidět mumie žen. Jednoho z vojáků pohled na mrtvou zaujme. Rád by se jí podíval do očí. Začne proto páčit víko rakve. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídne se druhý.

Sklo chvíli odolává, pak v něm lupne a schránka s ostatky se otevře. Uvnitř je žena oblečená do nádherných šatů a s množstvím šperků. Jakoby ještě před chvílí byla mezi živými…

Děsivý tanec smrti

Ostatní, omámení alkoholem, se pustí do vylamování dalších rakví se skleněnými víky. Podivné je, že je jich přesně sedm  – jako by tu pro každého vojáka byla předem nachystána jedna mumie. Ani jedna mrtvá tak nezůstane na ocet.

Muži posilnění lihem se chovají jako posedlí. „Zatančíme si s nimi,“ napadne kohosi z nich. A už vytahují těla z rakví a vynášejí je před kapli. Objímají ženy a pouští se s nimi do děsivého tance smrti.

Když je to přestane bavit, opřou mrtvoly o zeď kaple a trefují se do nich samopaly jako do terčů. Rozstřílejí je na kusy. Zohavené zbytky těl pak zahrabou před kaplí. Rakve naházejí na jednu hromadu a spálí.

Příšerná vyrážka hyzdí tvář

Opilci se vrátí k posádce a na svůj zážitek zapomínají. Přebrali ten den tak, že sotva věděli, co dělají. Jenže po jejich návratu se začnou dít zvláštní věci. Nejdříve se jejich velitel účastní demolice.

Nálož ale vybouchne dříve, než měla a velitele jednotky vezme s sebou na onen svět. Brzy po něm si ale smrt zavolá dalšího z nich.

Na řadu pak přichází za podivných okolností i třetí, čtvrtý, pátý, šestý…Uplyne sotva půl roku a zubatá si přijde i pro posledního účastníka hrůzného večírku. Jeho rodina dostane na pohřeb tělo mrtvého v zaletované zinkové rakvi.

„Jeho tvář je znetvořená,“ odpovídají pohřební zřízenci vyhýbavě pozůstalým, proč se nemohou s mrtvým rozloučit. Na kůži se prý vojákům objevila vyrážka, kterou nikdo nedokázal vyléčit a proměnila jejich tvář v příšernou grimasu.

Oficiální vysvětlení zní infekce získaná kontaktem s mrtvými. Jenže mnozí si myslí, že opilce prostě stihlo prokletí odplata za jejich odporné chování…

Zvonění pro odpuštění

I když domy v Hůrce vojáci srovnají se zemí, kapli svatého Kříže tohoto osudu uchrání. Hodí se jim totiž jako dělostřelecká pozorovatelna. Proto kaple přežije. Po roce 1989 se postupně opravuje, do krypty instalují uzamykatelné dveře.

V roce 2003 je v kapli zavěšen zvon smíření. Provaz od něj míří přes dveře k madlu. Zazvonit na něj může na smíření každý pocestný, který sem zavítá. Možná zvoní i za mrtvé duše vojáků, kteří se dopustili znesvěcení ostatků.