Profesor antropologie David Lewis Williams z jihoafrického Johannesburgu si myslí, že naši předkové nekreslili na zdi skutečná zvířata nebo lidi, ale svoje představy.
„Stěny jeskyně byly pro pravěkého člověka bránou oddělující běžný svět od světa duchů,“ tvrdí přesvědčivě.
Začátek neolitu (mladší doba kamenná, trvající na Předním Východě asi 7000 – 3500 př. n. l., ve střední Evropě 4500 – 2000 př. n.
l.), kdy obyvatelé naší planety začínají pěstovat zemědělské plodiny a chovat dobytek, dokonce nepřisuzuje praktickým, ale duchovním potřebám. Zkrocení divoké zvěře je podle něho záležitostí šamanů, kteří tak dávali najevo svoji tajemnou moc.
Pohled uvádí do extáze
Jeskynní malby rozhodně nejsou pouhou dekorací, ale mají svůj skrytý význam. „Jestliže povrch skály měl význam jakožto hmatatelné rozhraní mezi dvěma světy, jaký význam lidé přikládali tomu, že na něj malovali obrazy? Jaký význam měla barva?
A jaký vztah byl mezi výrobou barviv, malířskou tvorbou a účinkem maleb na diváka?,“ ptá se Lewis-Williams a vzápětí si odpovídá.
Jako barvivo lidé často používají rozemletý prášek z krevelu (železná ruda) smíchaný s krví právě zabitého oryxe (druh velké antilopy). Rozžhavení krevelu do ruda a jeho rozemletí má na starosti žena, a musí to udělat venku za měsíčního úplňku.
I tady vidíme symboliku, protože krev podle primitivních kmenů má zázračnou sílu. Pravěcí šamani nenavazují kontakty s duchovním světem jenom při tanci, během uzdravujících rituálů, či ve snech, ale také pohledem na výtvory skalního umění!
Dobrý člověk získá nadpřirozenou moc
Stařena z afrických Dračích hor s kořeny Sanů (kmen Křováků, zbytky jejich potomků dodnes žijí v afrických pouštích a polopouštích) nás přesvědčuje o neuvěřitelných schopnostech skalního umění: „Ze skalních maleb mohou lidé čerpat energii.
Jestliže dobrý člověk položí ruku na obraz oryxe, vstřebá jeho zvláštní schopnosti do sebe.“ Rozkládá svoji ruku nad malbou, až ji celou překryje. „Zlý člověk ale na dotek krutě doplatí. Ruka se mu přilepí, on zeslábne a nakonec zemře,“ upozorňuje.
Její slova potvrzují význam doteku, na spoustě skalních stěn totiž najdeme nejenom obrázky, ale i barevné skvrny po lidských rukou. Sanové dokonce kolem lidských i zvířecích postav vytvářejí určitou svatozář.
Magická úloha transu
Vizionáři z kmene Šošonů, pradávných vyznavačů šamanismu ze Severní Ameriky, se snaží uvidět ducha podobajícího se zvířeti. Ten se stává jejich nepostradatelným pomocníkem. Šošon sedá na koně a vyráží do hor plných skalních obrazů.
Seskočí z koně a začíná se svlékat, myje se a postupně suší. Zabaluje se do pokrývky a lehá si na kameny pod největší z výjevů. Pronásleduje ho hlad a zima. Pokuřuje tabák.
Někdy to trvá tři až čtyři dny, než se mu podaří mít vizi, jindy má smůlu a nestane se vůbec nic.
„Když muž dostatečně snil v přípravě na akt, při němž mu bude propůjčena moc, všechna zvířata představující jeho podíl se shromáždila na kopci poblíž skrýše.
Onen muž tam byl také a zvířata otevřela vnitřní prostor a řekla mu, aby vstoupil,“ líčí současný americký archeolog David Whitley. V jeskyni zůstane muž čtyři dny. Nikdo netuší, kde je, proto ho jeho kmen jde hledat.
Zvířata mu říkají, co má dělat a tančí s ním celou noc. Propůjčí mu odznaky moci, které „se na něm prostě objevily, nikdo nevěděl, kde se vzaly. Po čtyřech dnech se vrací zpátky.
Noc, světlo ohně a stíny na stěnách umocňují atmosféru, malby se také obvykle nacházejí na nepřístupných místech jeskyní.
