Když v roce 1278 zemře v bitvě na Moravském poli český král Přemysl Otakar II., balzamovači dostanou do rukou tělo statného asi 166–168 centimetrů vysokého muže.
I pod vrstvou zaschlé krve z rozseknuté lebky jsou vidět tmavé, nejspíš kaštanové vlasy, které lemují tvář a vousy stejné barvy. I oči, které už navždy zůstanou zavřené, mají tmavou barvu.
Českého panovníka Přemysla Otakara II. (1233–1278) si může prohlédnout každý, zůstane totiž po dlouhých třicet neděl k vidění ve vídeňském minoritském kostele u svatého Kříže.
Rudolf I. Habsburský (1218–1291) chce celému světu ukázat, jak dopadne každý, kdo se proti němu postaví. Navíc mezi lidmi kolují legendy, že český král není mrtvý a jednoho dne se vrátí a opět bude vládnout své zemi.
Habsburk chce udělat těmhle fámám přítrž, a proto jeho tělo vystaví. Všichni se mohou na vlastní oči přesvědčit, že Přemysl je skutečně mrtvý.
Dárek od přivdaných nevěst
V rakvi leží středně vysoká svalnatá postava zahalená do purpuru. Návštěvníci mohou spatřit typicky přemyslovskou postavu, jejíž výška většinou dosahovala cca 165–168 centimetrů a byla obalená svalstvem.
„Postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé,“ potvrzuje v Přemyslově případě i Colmarská kronika. Zajímavá je ovšem poznámka o snědé pleti. Nejde o jediné svědectví.
I další historické prameny mluví o stejném odstínu pleti, který prý zdědila i jeho vnučka Eliška Přemyslovna (1292–1330).
I když tmavé vlasy a oči jsou dalším z přemyslovských znaků, právě u Přemysla a Elišky se projevila snědá pleť nejnápadněji. Čí je to dědictví? Antropologové zatím odpověď neznají.
Je zřejmě možné, že tyto znaky přinesla do přemyslovského rodu některá z přivdaných nevěst. Mohla to být třeba jeho matka Kunhuta Štaufská (1200–1248), o její fyzické podobě toho ale moc nevíme.
Dlouhá doba do pohřbu
Teprve když uplyne třicet týdnů, dovolí Rudolf Čechům královskou mrtvolu odvézt do Znojma. Uplyne ale ještě osmnáct let, než jeho syn Václav II. (1271–1305) otcovy ostatky vyzvedne ze Znojma a nechá pohřbít v Praze. Kostra se ale do dnešních dnů dochová ve špatném stavu.
Záhada sedmnácti ran
„Podařilo se rekonstruovat obličejovou kostru královy lebky a zachránit některé větší zlomky dlouhých kostí,“ poznamenává Vlček. Je to ale příliš málo, aby se zjistilo, jestli skutečně utrpěl v bitvě sedmnáct bodných nebo sečných ran, jak vypráví pověsti.
