Na 33 pergamenových listů v pařížské Národní knihovně sedá už několik století prach. Zřejmě by si jich v záplavě tisíců dalších spisů nikdo nevšiml, kdyby na nich nebylo 250 neuvěřitelně dokonalých kreseb.

Hlavně architektura, ale také podivné mechanické stroje, které svojí funkcí předbíhají dobu…

Obrázky vzbudí pozornost dějepisců už v 19. století. Život a dílo jejich francouzského autora Villarda de Honnecourta (asi 1. polovina 13. století) od té doby vrtá vědcům hlavou.

S určitou nadsázkou ho přirovnávají k všestrannému italskému renesančnímu mistrovi Leonardu da Vincimu (1452–1519). Ten byl vynikajícím malířem, sochařem, architektem, přírodovědcem i vynálezcem.

Jenže na rozdíl od da Vinciho, který po sobě zanechal spoustu důkazů v podobě svých děl, po Honnecourtovi zbylo jenom 33 zažloutlých pergamenů, pocházejících pravděpodobně z let 1220–1240.

Architekt? Ne, diletant!

Nikde o něm ale nenajdeme žádný historicky věrohodný záznam. Neexistuje cechovní rejstřík, stavitelská značka, soupis odevzdaných daní nebo jakýkoli jiný dokument, kde by se alespoň v náznaku objevilo jeho jméno.

Musíme se tedy spolehnout jenom na téměř osm století staré pergameny, které sám vytvořil… Bádáním o Honnecourtovi se v současnosti zabývá Dr. Carl F. Barnes, americký emeritní profesor dějin umění z univerzity v Oaklandu, který dokonce v roce 2009 vydal barevné faksimile jeho dílka.

Ten přichází s překvapujícím názorem, že zřejmě nešlo o proslulého architekta, o němž se zmiňují dokonce i encyklopedie, ale nadšeného laika, který se zabýval uměním a vědou.

Barnes se domnívá, že kdyby byl skutečným odborníkem, určitě by se pyšnil svojí profesí a označením mistr. Středověcí architekti byli na svoje umění jaksepatří hrdí.

Negramotný vynálezce

Villard pravděpodobně přichází na svět zřejmě někdy kolem roku 1200 v severofrancouzské vesnici Honnecourt-sur-Escaut v Picardii, v dnešním regionu Nord-Pas-de-Calais (na hranicích s Belgií). O jeho vzdělání nevíme nic.

Je dokonce možné, že nikdy žádné nezískal! Wilhelm Schlink (*1939), německý historik umění, pochybuje o tom, že „vůbec uměl číst a psát.“ Vychází z grafologické analýzy poznámek k jeho kresbám, které psali tři lidé.

Vědci dosud odlišné poznámky přičítali tomu, že něco napsal Honnecourt sám, zbytek dodal jeho žák a další editor spisku. Ovšem různě psané poznámky na sebe navazují a přímo se vztahují k obrázkům. Schlink si proto myslí, že vznikaly rovnou s kresbami. Villard nejspíš diktoval písařům.

Staví katedrály i řeže špalky

Zvědavost žene středověkého všeuměla Honnecourta za poznáním a putuje od města k městu. Zajímá ho hlavně stavitelství.

Britský odborník na středověkou historii George Gordon Coulton (1858–1947) tvrdí, „že pravděpodobně pracoval na chrámu matky Boží ve francouzském Cambrai (město nedaleko Honnecourtova rodiště – pozn. red.) na rekonstrukci, která začala v roce 1230 a skončila 1250.“ Zachycené kresby architektonických prvků podle Gordona svědčí o tom, že Honnecourt nechyběl v první polovině 13. století ani při budování katedrál ve francouzském Lyonu, Remeši a Chartres a dnešním švýcarském Lausanne.

Jenže náboženské chrámy ho zřejmě neuspokojily a zlákala ho i věda. V jeho náčrtníku najdeme propracované obrázky zvířat, ale i technických vynálezů.

Jedním z nich je obléhací stroj nebo hydraulická pila, která pomocí pohonu vodním kolem na hřídeli umožňuje řezání dlouhých špalků. Jestli sám byl jejím konstruktérem, nebo ji jenom někde viděl, ovšem není jisté.