Dva muži otevírají 27. března 1827 zásuvky psacího stolu ve vídeňské pracovně hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Hledají peníze na jeho pohřeb. „Podívej,“ šeptne jeden z nich překvapeně, když narazí na skrytý tajný šuplík. Z něho se vysype několik akcií, portréty tří žen a záhadný dopis.

„Ukaž, co je to?“ sáhne německý libretista Stephan von Breuning (1774 – 1827) po listu papíru a vytrhne ho Beethovenově sekretáři Antonu Schindlerovi (1795 – 1864) zvědavě z ruky.

Pečlivě ho rozloží na desku stolu a oba skladatelovi přátelé začnou luštit obtížně čitelný rukopis. Datovaný je 6. července 1812 ráno. „Můj anděli, moje všechno, moje já!

Dnes jenom několik slov a to tužkou (Tvojí)…,“ píše německý hudební skladatel Ludwig van Beethoven (1770 – 1827). Oba rychle pochopí, že jde o láskyplné vyznání určené nějaké ženě ze skladatelovy blízkosti.

Když přelétnou řádky tří dopisů, z nichž druhý je datovaný ve stejný den večer a třetí o den později, 7. července 1812, rozpačitě pohlédnou na sebe a pokrčí rameny. Věnoval Ludwig láskyplná slova některé ze tří dam, jejichž portréty mají před sebou? O to, komu dopisy patří, se odborníci přou dodnes.

Nabízení manželek

Ludwig svoje intimní potřeby uspokojuje v nevěstincích, ale lásku, tu věnuje buď nedostižným ženám z vyšších společenských kruhů, nebo manželkám jiných mužů. Někteří jeho známí mu dokonce svoje manželky přímo dohazují. „Chtěl byste spát s mojí ženou?

Je taková zima,“ nabízí mu jednou dvorní rada Peters před svým odjezdem do Itálie. Úplně otevřeně mu své služby dokonce poskytne i sama manželka jednoho z jeho přátel, Antonia Janschikhová: „Co kdybyste mne přišel navštívit?

Můj manžel je pryč.“ Jenže po takové lásce skladatel ve skutečnosti vůbec netouží.

Tajemná adresátka dopisů

„Našel jsem pouze jedinou ženu, jež mi nikdy nebude patřit, to však ze mne neučinilo misogyna (nepřítele žen – pozn. red.),“ svěřuje se 8. května 1816 Ludwig svému příteli a žákovi Ferdinandu Riesovi (1784 – 1838) jak je to ve skutečnosti s jeho city.

Tou jedinou má být milenka, které napsal v červenci roku 1812 tři dopisy s vyznáním. Ludwig se v posledních dnech svého života s nenaplněnou touhou dívá na portrét půvabné ženy.

„Mimořádnému géniovi, velkému umělci, dobrému člověku,“ čte věnování, které mu na okraj obrázku napsala zobrazená žena. Jmenuje se hraběnka Tereza Brunšviková (1775 – 1861).

Pak pohlédne i na druhý obrázek, zobrazující jeho žačku, rakouskou hraběnku Giuliettu Guicciardiovou (1782 – 1856). Když ale vezme do ruky třetí miniaturní portrét provedený ve slonovině, sevře se mu srdce.

„Nepřestaň mne milovat, nikdy nepodceňuj nejvěrnější srdce svého milovaného,“ připomene si poslední slova svého třetího milostného dopisu a vrátí obrázky do tajné schránky.

Další jména ve hře

Přelétavý Beethoven nikdy dlouho nevydržel bez pozornosti žen. Od chvíle, kdy v roce 1840 posmrtně vyšly jeho dopisy tiskem, spoustě příznivců nedalo spát, jestli je vůbec odeslal a komu je adresoval.

Půvabné Tereze, která si po skladatelově smrti zapsala do deníku, že uzavřela s Beethovenem „hluboké a srdečné přátelství, které trvalo až do konce jeho života“? Rakouské hraběnce Guicciardiové? Nebo některé jiné z bohatého zástupu jeho přítelkyň?

Ve hře je prý nejméně sedm jmen. Český historik Jaroslav Čeleda (1890 – 1974), který Beethovenův život podrobně zkoumal, představil další kandidátku, uherskou komtesu Almerii Esterházyovou (1789 – 1848).

„Můžeme se domnívat, že Beethovenovy listy zachytila Almeriina matka,“ naráží Čeleda na možnou příčinu konce vztahu, nebo se podle jeho názoru láska prozradila jinak.

Nepochybuje o tom, že pokud se Almeria stala Beethovenovou vyvolenou, jejím rodičům určitě nebylo po chuti, aby s ním spojila svůj život. Možná se ale ona sama bála nejisté budoucnosti vedle muže, který prý tenkrát neměl ani na pořádnou košili, kdo ví…