Úplněk ozařuje lesní mýtinu. Velekněžka sundává nové adeptce šátek z očí. Mladá žena přijímá nové jméno. Po letech studia je konečně přijata do covenu. Rozhlédne se po postavách recitujících verše k poctě Bohyně. To je její nová rodina!
Možná nějak takto může vypadat zasvěcovací rituál ve Wicce, hnutí, které si získává stále větší počet příznivců.
Obřady pod širým nebem, slavení pohanských svátků, uctívání Boha a Bohyně, praktikování magie – všechny tyto záležitosti neodmyslitelně patří k tradici známé jako Wicca.
Často se také hovoří o tajných společenstvích zvaných coveny, v nichž se vyznavači Wiccy sdružují. Někteří oslavují Wiccu jako novou duchovní cestu lidstva, jiní ji zatracují jako dílo ďáblovo. Otázkou zůstává, co to Wicca vlastně je. Je to náboženství, spolek čarodějů a čarodějnic, nebo životní filozofie?
Tolerantní náboženství nebo nebezpečné čarodějnictví?
Anglický amatérský archeolog a antropolog Gerald B. Gardner (1884 – 1964) údajně nalézá čarodějnický coven, v němž dosud přežívají pohanské tradice. Toto setkání prý Gardnera inspiruje k propagaci nového náboženství, kterému dává název Wicca.
Ta si získává pozornost v padesátých letech minulého století a od té doby se šíří po celém světě. Její příznivci vyzdvihují její vstřícnou tvář.
„Wicca je tolerantní náboženství, které nehlásá, že jen ono je to jediné a pravé,“ píše na svém blogu eklektická wiccanka (pozn. tzv.
eklektičtí wiccani na rozdíl od ostatních proudů nejsou sdruženi v covenech a obřadem zasvěcení prochází každý sám), která si říká Dragomira. Wiccané věří v univerzální princip, který uctívají v podobě Bohyně, v některých proudech i Boha.
Každý wiccan si prý vede Knihu stínů, do níž si mimo jiné zapisuje i magická zaklínadla a rituály. Kvůli tomu odsuzují Wiccu zejména fundamentalističtí křesťané. V stoupající oblibě čarodějnického hnutí spatřují naplnění biblického varování:
„Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami,“(1 list Timoteovi, kapitola 4, verš 1).
Je za tímto nepřátelským postojem pouze strach z konkurence, nebo se ve Wicce skutečně skrývá nějaké nebezpečí?
Lze magii bezpečně používat?
Wiccané odmítají tradiční dělení na černou a bílou magii. Používání magie by se podle jejich přesvědčení mělo řídit zásadou: „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš.“ Tato věta je známá též jako Wiccanské rede. Jenže co to vlastně znamená nikomu neškodit?
Mnozí wiccané soudí, že jakmile se člověk snaží ovlivnit vůli jiného člověka, pracuje se špatnou magií. Použití zaklínadla se řídí přísnými pravidly. Jejich nedodržení může mít totiž fatální následky.
„Negativní a nepromyšlené použití magie sice nevyžaduje příliš velkou inteligenci (obvykle je k ní potřeba hlavně obrovský náboj negativních emocí jako je nenávist a upřímná zloba), ale výsledky mohou být velmi problematické jak pro cíl, tak i pro samotného praktika,” varuje na internetových stránkách Wiccy jeden z jejích příznivců.
Wiccané totiž věří, že vše se nám vrátí třikrát. Pokud tedy sešleme kouzlo se zlým záměrem, odplatou nám budou špatné sny, deprese, nebo dokonce šílenství a posedlost. Možná proto jsou wiccané tak opatrní s výběrem svých členů.
Nelehká cesta k zasvěcení
Když pomineme takzvanou eklektickou Wiccu, k čarodějnickému hnutí neodmyslitelně patří coveny. Jak se do takového covenu lze dostat? Než někoho wiccané pustí do svého středu, chtějí si být jistí, že má o jejich učení skutečně hluboký zájem.
Proto vyžadují, aby dotyčný nejméně rok studoval vše, co se dá zjistit o Wicce, její věrouce a rituálech. Dokonce ani poté ještě nemusí být připraven. Někteří adepti prý čekají na přijetí i několik let.
Jak však lze wiccany informovat o svém rozhodnutí, když skrývají svou identitu? Wiccany lze prý potkat například na Pohanském otevřeném fóru, při návštěvě některé z akcí České pohanské společnosti, nebo na setkání BMWC (Bohemian Moravian Witches Conference).
Proč však žijí příznivci Wiccy v takovém utajení? Mají strach z předsudků, nebo zatím vězí něco jiného? A skutečně dovedou wiccané čarovat?
