O kom církev nepochybuje, že je má skutečná stigmata? Vždyť do dnešního dne je zaznamenáno více jak 400 případů tohoto zvláštního krvácení, z drtivé většiny u katolíků. 80 procent tvoří ženy.
Naopak u věřících některých velkých církví na stigmata takřka nenarazíte – třeba u starobylé východní církve, někdy nazývané také stará pravoslavná církev.
Obvykle nejsou zpochybňována například stigmata Františka z Assisi, ale ani novodobé německé katolické mystičky Terezie Neumannové (1898–1962).
Píše se 10. března 1918 a v bavorské vesničce Konnersreuth právě hoří stodola Tereziina strýce. Mladá žena pomáhá s hašením, ale neudrží balanc na chatrném žebříku.
Následky zranění i totálního vyčerpání přichází o zrak a upoutána na lůžku má hrozivé proleženiny, které až obnaží kost.
V den beatifikace Terezie z Lisieux se jí ale zrak zázračně navrací. „Vyléčila mé proleženiny,“ nechá se slyšet Terezie s tím, že její jmenovkyně se jí zjevila a uzdravila ji. 7. listopadu 1925 je ale v posteli s hroznými bolestmi opět.
Má zánět slepého střeva. Předoperační přípravy již probíhají. „Odneste mě do kostela!“ skučí Terezie a rodina poslechne. Pak otočí zrak ke stropu a pronese tiché: „Ano.“ A je opět uzdravena!
Vždyť to je aramejština!
Na první pátek velikonočního půstu, 5. března 1926, se Terezii chytne za hruď. Oblečení jí prosákne krví. Těsně nad srdcem se objeví rána. Zároveň má vizi Ježíše na Olivetské hoře. 5. listopadu se ke hrudi přidají ranky na hlavě, ramenou a zádech.
Nikdy se zcela nezhojí a kupodivu ani nezanítí. Zato na Velký pátek všechna stigmata spustí své bolestivé krvácení naplno. Terezie pak někdy upadá do transu a hovoří podivným jazykem. Kněží v něm rozpoznají aramejštinu, kterou jsou psány některé části Bible!
V roce 2005 kardinál, tehdy ještě coby biskup, Gerhard Ludwig Müller (*1947) otevře proces jejího blahořečení.
Jsou to mistři autosugesce?
Pokud se podíváte na krucifix, tedy ztvárnění ukřižovaného Ježíše, vidíte hřeby přibité v dlaních a na nohou. Takto visí v každém katolickém kostele a od 18. století se takto „ubytoval“ i na zdech domácností.
Stejný výjev spatříte i na velké části výtvarných děl zachycujících Kristovo ukřižování. Stigmata, která většina z těch, komu se objevují, považují za symbol spojení s Bohem, se ostatně také objevují hlavně na dlaních.
Ostatně, kde jinde, když všude vidíme Ježíše s hřeby právě v tom místě? A v tom je často ten zakopaný pes, pro který skeptici vnímají stigmatiky buď jako podvodníky, osoby, co trpí nevědomím sebepoškozováním, anebo jako mistry autosugesce.
EPOCHAplus.cz ve víru historie:
Největší dohady u ukřižování panují nad podobou kříže. Stejně tak to totiž mohlo být dřevěné T. Pokud by však byl někdo ukřižován hřebem doprostřed dlaně, dlouho by na kříži nevydržel. Vlastní váha by ho neunesla. To vědí i Staří Římané.
Přibíjelo se proto za zápěstí, pravděpodobně zezadu kříže. Dohady panují i kolem nohou. Podle jednoho z archeologických nálezů z Izraele se přibíjela zjevně pata, nikoliv nárt nohy, nebo alespoň ne vždy.