Průměrný věk člověka ve středověku je nízký jenom proto, že je – průměrný. Středověký člověk se nestane vetchým staříkem ve třicítce a smrt mu nedýchá na záda v jeho pětatřiceti letech. Když překoná krizové dětství, má slušnou šanci dožít se kmetství.
Nízká průměrná délka života je zkreslena několika faktory. Mladé muže kosily četné konflikty, mladé ženy pak náročné porody. Za šokujícím nízkým věkem průměrného středověkého člověka stojí hlavně dětská úmrtnost, která bývala až 50 procent.
Evropská populace ve vrcholném středověku ještě nezadržitelně roste, v 11.–13. století je Evropa dokonce přelidněna. Hladomor a pandemie černého moru jí ale v první polovině 14. století uštědří krutou ránu. Během pár dekád vymírá celá jedna pětina Evropy.
Řekněte „sýr“!
Přesto se tehdy lidé dožívali pokročilého věku. Mor si totiž vybírá daň hlavně na malých dětech. Podle archeoložky Christiny Caveové mýtus z velké části vychází z toho, že staří lidé jsou ve studiích zkrátka ignorováni.
„Když lidé dospějí, stává se stále obtížnějším poznat jen z jejich kosterních pozůstatků, jak byli staří.Většina archeologických výzkumů má proto jako nejvyšší věkovou kategorii 40+ nebo 45+. Díky tomu nerozlišují mezi zdravým čtyřicátníkem a křehkým pětadevadesátiletým člověkem,“ uvádí Caveová.
Stáří pro nejodolnější
Pokud středověký člověk přežije nebezpečný čas dětství, v případě žen i vyčerpávající porody, k tomu ještě ideálně přečká jednu nebo dvě morové nákazy, aby si tělo vytvořilo protilátky, má slušnou šanci dočkat se pokročilého věku.
Zikmund Lucemburský (1368–1437) se například dožil 69 let a papež Celestýn V. (1209/10–1296) zemřel v 81 letech. A věk po šedesátce nebyl žádnou kuriozitou.
V Toskánsku první třetiny 15. století žije procentuálně téměř stejně pětašedesátníků, jako tomu bylo na stejném místě na konci století minulého. A to je bez moderních vymožeností podobně úctyhodné jako věk papeže Celestýna.
