V letech 1628 – 1658 vládl části dnešní Indie panovník jménem Šáhdžáhán. Měl sice svůj harém, ale pro jednu ze svých žen měl skutečnou slabost. Jmenovala se Ardžumand Banu Baygam a králi povila celkem 14 dětí. To poslední se jí ovšem stalo osudné. Zemřela v šestatřiceti letech a Šáhdžáhána její odchod zdrtil.

Legenda vypráví, že mu během jediné noci zbělely vlasy a nebyl sto po několik dní zastavit svůj pláč. Poté, co se z těžké rány osudu trochu vzpamatoval, rozhodl na památku své milované postavit mauzoleum. Tak vznikl jeden ze symbolů Indie Tádž Mahal.

Výstavba velkolepého díla trvala 22 let a pracovalo na ní 20 000 dělníků. Hrobka je postavena na mramorovém podstavci uprostřed okrasných zahrad. U každého rohu podstavce se tyčí minaret, stavbu ještě doplňují dvě pískovcové budovy.

Bílý mramor putoval do Ágry z lomu vzdáleného 300 kilometrů. Povrch Tádžmahalu je zdobený polodrahokamy i drahokamy, kaligrafická výzdoba je z černého mramoru.

Výška stavby dosahuje 70 metrů, okolní minarety jsou vysoké 40 metrů. Zajímavý je způsob jeho čištění. Indie je rychle se rozvíjející ekonomikou a znečištění ovzduší zde neustále roste.

Indické památky a Tádžmahál není v tomto ohledu výjimkou tak ztrácejí svou typickou sněhobílou barvu. Aby se tato barva vrátila, bývá mauzoleum občas celé obalené bahnem.

V tu chvíli na něj sice není hezký pohled, ale bahno do sebe vstřebá nečistoty a stavba pak může znovu zářit do svého okolí.