Skupinka nažehlených nacistů nejistě přešlapuje za branou ostrovní nemocnice Fatebenefratelli. „Il Morbo di K,“ svěřuje jim div ne šeptem doktor Giovanni Borromeo. „Připomíná Kochovu chorobu, paralýza končí udušením. Je to jen otázka času. Vysoce nakažlivé…“ pokyvuje hlavou lékař.
V klidu římských uliček vytáhnou vojáci cigarety. „Je to nějaká nová tuberkulóza,“ pokrčí rameny jeden. „Nebo rakovina, jen strašně nakažlivá,“ spekuluje další. Výsledek je však jasný:
„Zkontrolovat“ židovské pacienty ve starobylé nemocnici Fatebenefratelli na 270 metrů dlouhém ostrově uprostřed řeky Tibery nehodlá ani jeden. Během holocaustu zemře přibližně 9000 italských židů.
Drobnou krůpějí štěstí v neštěstí je fakt, že protižidovské zákony sice v zemi platí již od roku 1938, masové deportace do koncentračních táborů začnou ale až koncem roku 1943, poté, co padne fašistický režim a nacisté spustí invazi do severní a střední Itálie…
Pravá ruka partyzánů
Proplétá se křovím. Konečně. U jednoho z nízkých návrší v lesích za Římem na něj čeká skupinka partyzánů. 28letý lékař Vittorio Sacerdoti otvírá brašnu.
„Bude to v pořádku,“ konstatuje, když vydezinfikuje a ováže ránu a potají se trousí zpět do nemocnice Fatebenefratelli. Vrchní lékař, profesor Giovanni Borromeo (1898 – 1961), o tom ví.
Sám nechá ve sklepení nainstalovat nelegální radiovou vysílačku pro kontakt s partyzány. Sacerdoti druhý den míří do římského židovského ghetta. Léky tu mají statut krajně nedostatkové podpultovky a on dokáže sehnat alespoň ty základní.
Nacistické hlídky sleduje se špetkou obav. Sám je totiž žid…
Dveře nemocnice dokořán
Vittorio Sacerdoti je synovec Boromeova vysokoškolského profesora. Po Římě se pohybuje díky podpoře dalšího vlivného strýce, Elia Ottolenghiho, který mu zařídí falešné doklady na jméno Vittorio Salviucci.
„Byl jsem tak či onak v permanentním nebezpečí, takže kontakt s partyzány byl na mě, rozhodně jsem však nepomáhal sám,“ vzpomíná mladý lékař po válce. 16. října 1943 gestapo vtrhne do ghetta. Do Osvětimi pošle 363 mužů, 689 žen a 207 dětí.
Z deportovaných přežije válku jen 15 mužů a jedna žena. Fatebenefratelli okamžitě otvírá dveře všem, kterým se podaří utéct. Borromeo ale ví, že gestapo brzy zaklepe i na ně…
Takřka jako tubera
„Musí to připomínat nějakou nemoc, co znají,“ dumá psychiatr a antifašista Adriano Ossicini (1920–2019), kterého udrží na svobodě vazby na Vatikán. Profesi lékaře ale vykonávat nesmí. Pracuje jako dobrovolník.
U masivního dřevěného stolu Boromeovy kanceláře s nimi sedí i Sacerdoti. Společně vymyslí novou nemoc:
Syndrom K. Ono „K“ symbolizuje nenáviděného válečného zločince odpovědného za vraždy italských civilistů, vysoce postaveného důstojníka Luftwaffe Alberta Konrada Kesselringa (1885–1960).
A zároveň má asociovat Kochova bacila, jak se přezdívá tuberkulóze popsané německým lékařem a nositelem Nobelovy ceny Robertem Kochem (1843–1910). A nacisté, alespoň na čas, návnadu spolknou.
Gestapo vezme do zaječích
V pokojích vyhrazených pro „nemocné se syndromem K“ platí jasná instrukce: Je-li na obzoru nacista, předstírejte záchvat kašle! „Ti brali do zaječích!“ směje se Sacerdoti v roce 2004 pro dokument BBC, když vzpomíná na první inspekci.
Pohár trpělivosti ale v květnu roku 1944 přeteče. Gestapo je tu! V síti nacistů ale uvízne jen pět polských židů. A protože je Řím o měsíc později osvobozen, všichni přežijí. A kolika lidem že syndrom K zachrání život? Údaje se liší, odhadují se do 100 „nakažených“.