Za vším je náhoda. Švýcarský inženýr Georges de Mestral se prochází se svým psem, na kabátu si domů přinese plno bodláků. Místo hořekování začne rostlinu zkoumat a přemýšlí, jak vymyslí revoluční objev, silnější než lepidlo.

Rok 1941. Alpské vrchy se svým psem zdolává švýcarský, amatérský horolezec Georges de Mestral (1907–1990). Brodí se různým terénem, na jednu z procházek si přinese památku. Bodláčí, které se mu přichytne na kabát.

Zatímco většina lidí by byla vzteky bez sebe, že musí tu otravnou rostlinu trhat z oděvu, Georges si vezme svrchník a zkoumá ho. Pozoruje zobáčky malých nitek bodláku, které tak důmyslně drží na chlupaté látce. Přemýšlí, jak by se dalo toto kouzlo přírody využít.

Osm let pokusů a omylů

Georges se nevzdává, ačkoli se mu někteří smějí, že chce vytvořit něco z otravného bodláku. Švýcarský inženýr slibuje, že až vyvine důkladný systém, tak ten bude lepší než lepidlo. Zpočátku se snaží vyvinout látkové háčky, začíná s bavlněnými.

Ty jsou však příliš měkké, proto se poohlíží po něčem tvrdším. Tepelně zpracovaný nylon, to je ono! Tvarovatelný a pevný, podobný háčkům na bodláku.

Mistry dohání k šílenství

Trefí se, ovšem ve 40. letech ještě není textilní průmysl tak vyvinutý a je docela složité najít systém, který na malou plochu vetkne velké množství těchto háčků.

„Potřebuju 300 háčků dostat na sedm centimetrů čtverečních,“ požaduje ve tkalcovně, kde se mistrům protáčí panenky. Nakonec po mnoha letech pokusů dospěje k dokonalému výsledku.

V roce 1955 mu je uznán patent, 13. května roku 1958 získá ochrannou známku Velcro. I přes to ale jeho „sucháč“ budí nedůvěru.

Módní kritici si odplivnou

Dva kousky látky. Na jedné háčky, na druhé plsť. Vědci technologii ještě uznávají, ale na newyorské módní přehlídce fajnšmekři jen kroutí hlavou. „Levné a nevkusné,“ nejásají nadšením.

Do této branže Georges nevkročí šťastně, raději obrátí pozornost na oblast, kde se spíš využije praktičnost suchého zipu. V kosmu. Díky suchému zipu totiž skvěle drží nástroje ve stavu beztíže, zip se uplatní i v případě soukání se do skafandrů.

Tři i dva proužky

Pan inženýr koketuje s módní branží, pozornost zaměří na sportovní boty. V roce 1968 zdobí zip tenisky firem Puma, Adidas a Reebok. Tady se Georges chytne stejně jako kdysi bodlák jeho kabátu.

V obuvnickém průmyslu způsobí revoluci. „Už žádné složité šněrování!“ hlásají reklamy. Zip nachází uplatnění i v automobilovém průmyslu, leteckém nebo v nemocnicích.

Mestral se směje těm, kteří o jeho vizi pochybovali, jen za jeho života se ročně prodá asi 55 milionů metrů suchého zipu.

Narazí u armády

Suchý zip funguje v kosmu, průmyslu, zdá se být skvělým i pro armádu. Toho před lety využijí i Američané.

Zpočátku to vypadá jako dobrý nápad, pak se ale ukáže, že v prašném prostředí pouští v Afghánistánu a podobných destinacích se háčky zipu snadno zanesou prachem a on se tak stane nefunkčním.

Navíc nejde zrovna o tichý prostředek, když si voják chce sáhnout do kapsy, uslyší to ostatní na metry daleko, což je v prostředí plného nepřátel docela riziko.