Jan Hus, Jeroným Pražský, Giordano Bruno, Jana z Arku. Co mají všechny tyto postavy společného? Všechny byly odsouzeny k smrti upálením.

V plamenech svůj život končívali lidé obviněni nejen z kacířství, ale i ze sexuálních prohřešků proti mravům, čarodějnictví, žhářství a travičství.

V případě upálení na hranici dřeva existují dva způsoby upálení.

První, pokládaný za o něco „efektnější“, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, které se později zapálily.

Druhý pak byl používali spíše Angličané, Italové a Francouzi. Jeho princip tkvěl v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř ní byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután, a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.

Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, ale ne zcela přesná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva.

Odsouzenec obvykle nezemřel v důsledku popálenin, ale jeho smrt způsobilo udušení nebo otrava oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které na konečnou smrt neměly vliv. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.

Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován – nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky, některým odsouzeným byl na krk pověšen pytlík se střelným prachem.