Republikou se koncem 80. let šířily fámy o tajných pokusech na lidech probíhající kousek za Brnem. Tak si někteří vysvětlovali kolony nákladních vozů, které se sjížděly k důlní štole u Tišnova.

Skutečnost ale předčila všechny představy – v opuštěné podzemní chodbě totiž probíhal let na Mars.

Lidská povaha je komplikovaná. Ačkoliv se vztahy mezi členy posádky mohou zdát v kontextu vesmírných letů jako banalita, mají potenciál podrýt výsledek celé pečlivě plánované mise. S pomocí tzv.

sociomapování, analyticko-grafické metoda z rukou českých vědců organizace QED GROUP a. s., by ale bylo možné určit nejvhodnější osazenstvo posádky.

K jejímu vývoji bylo zapotřebí vcelku drastické opatření – zahrnovalo zavření skupinky lidí na nějaký čas do naprosté izolace od světa.

Štola 88

V září 1988 strávilo 11 mužů a jedna žena v podzemním bunkru na jižní Moravě 21 dní. To vše ve jménu vědy, konkrétně experimentu s názvem Štola 88. Jejich úkolem bylo v naprosté izolaci simulovat let na Mars.

Obsluhovali tedy počítače, starali se o slepice a ryby a příležitostně také řešili krizové situace, jako modelový únik kyslíku nebo požár.

Každý jejich pohyb a slovo byly prostřednictvím kamer a mikrofonů analyzovány týmem českých a sovětských vědců vedeným sociologem Jaroslavem Sýkorou z Fyziologického ústavu ČSAV. Zajímala ho zejména úroveň stresu účastníků, jejich stav psychický i zdravotní – pravidelné odběry krve a moči převážel do pražských laboratoří vrtulníkem sám „kosmonaut-kandidát“ Oldřich Pelčák.

Sociální mapy

Po třech týdnech nastal čas sesumírovat zjištění. Dobrovolníci byli shledáni v naprosté psychické pohodě, zřejmě díky péči o zvířata a přítomnosti ženy ve skupině. Na druhou stranu se ukázala problematičnost samozásobování.

Nejen, že škubání slepic a jejich porážka by v podmínkách kosmické lodi byla jen obtížně proveditelná. Na škodu byl také citový vztah, který si dobrovolníci ke zvířatům vypěstovali. Jak shrnul jeden z účastníků experimentu Miloš Čermák:

„Sežral bych ty slepice všechny, ale svoji Boženku bych nedal.“ Výstupem byla ale v první řadě metoda sociomapování, která v názorných grafech vyjádřila povahu vztahů v izolované skupině.

Netrvalo dlouho, než si užitečného analytického nástroje všimli v Evropské kosmické agentuře (ESA).

Mars 500

Čeští vědci se tak dostali k nejtroufalejší společné akci Ruska, ESA a Číny, experimentu Mars 500. Při nejdelší ze série dlouhodobých simulací cesty na Mars a zpátky, probíhajících od listopadu 2007 do listopadu 2011, strávila skupinka 6 osob 520 dní v simulátoru kosmické lodi u Moskvy o velikosti 550 m3. Spojení se světem zajišťovaly jen textové zprávy, které byly pro autentičnost o 20 minut opožděny, stejně jako při skutečné cestě na rudou planetu.

Češi v rámci projektu Mars 500 vedli tři výzkumné studie. Zjišťovali dynamiku vývoje vztahů mezi členy posádky, jejich změny vnímání a paměti a odolnost člověka v krizových situacích.

Ponorková nemoc v budoucích kosmických letech tak bude mnohem lépe rozuměna i díky velkému přínosu českých výzkumníků.