Do Florencie jezdí lidé z celého světa za úžasnými uměleckými díly a kulturními zážitky. Na některé ovšem prožitek krásna dolehne tak silně, až skončí s kombinací nepříjemných příznaků v péči lékařů. Co podivný stav způsobuje?

Zrychlený tep, pocení, závratě, úzkost, bludy, mdloby, a někdy i panický záchvat. To jsou náhlé symptomy, se kterými se lidé dostávají do nemocnice Santa Maria Nuova v centru italské Florencie.

Zarážející je, že obtíže se u nich projeví po návštěvě galerií nebo muzeí, kam přišli obdivovat slavné renesanční umění.

Této zvláštní spojitosti si všimla místní psychiatrička Graziella Magheriniová (*1927) a v roce 1989 vydala studii, ve které popisovala přes stovku takových případů. Její závěry?

Spouštěčem tohoto stavu byl pohled pacientů a pacientek na množství mistrovských uměleckých děl.

Bál jsem se, že upadnu

Profesorka Magheriniová pozoruhodný jev pojmenovala Stendhalův syndrom. Přestože byla první, kdo ho zkoumal, zmínky o něm se objevily mnohem dříve.

Konkrétně u francouzského romanopisce známého jako Stendhal (vlastním jménem Henri Marie Beyle, 1783–1842). Ten se na začátku 19. století účastnil Napoleonových tažení, přičemž si zamiloval Itálii a její památky.

V pamětech zaznamenává dojmy, které měl po návštěvě florentského kostela, kde jsou pohřbeni italští velikáni: „Dostal jsem se do stavu, v němž se nadpozemské vjemy, které přináší výtvarné umění, pojí s vášnivou touhou.

Když jsem opouštěl Santa Croce, bušilo mi srdce, život ve mně ochabl a bál jsem se, že při chůzi upadnu.“ Podobné zážitky uváděli i jiní známí spisovatele. Co dalšího mají tyto případy společné?

Nemoc turistů

Příznaky nejčastěji postihují cizince, obvykle turisty – a to především v několika evropských městech, které jsou pro své umění vyhlášené a kam se jezdí s velkým očekáváním. Proto se jevu říká také florentský nebo pařížský syndrom.

Zdá se, že místní jsou vůči němu imunní. Podle Magheriniové pacienty spojuje také to, že to bývají citliví lidé, třeba studenti umění, kteří zároveň na místo přijeli sami. Roli tedy prý může hrát i stres z cestování. A jak se Stendhalův syndrom léčí?

Profesorka kromě uklidňujících léků doporučuje z místa odjet a vrátit se do běžné rutiny – potíže pak odezní samy. Tedy většinou. Objevily se i případy, kdy se u postižených naopak rozvinula psychóza.

Nevíme dost

Před několika lety dokonce proletěl médii případ muže, který před obrazem renesančního malíře Sandra Botticelliho (1444–1510) dostal infarkt. Může i to být projevem podivného syndromu?

A naopak – stojí za příznaky turistů opravdu umělecká díla? Není příčinou spíš kombinace únavy, horka, davů v uzavřených místnostech a náchylnosti k různým jiným onemocněním?

Když se díváme na něco krásného, v našem mozku se vylučuje hormon dopamin, který nám dává pocit odměny a potěšení. Je tedy otázka, jestli není možné se dopaminem „předávkovat“ natolik, že nám začne škodit. Zatím však tyto vlivy nikdo dostatečně neprozkoumal.

Proto Stendhalův syndrom nenajdeme ani v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch, mezinárodně uznávané příručce, která se používá pro klasifikaci duševních onemocnění. Zkrátka toho o něm víme příliš málo.