Nově jmenovaný perský soudce usedne do své židle. „Jak nádherný kožený potah,“ pochvaluje si. „Jistě. Je to kůže vašeho předchůdce,“ odpoví mu vládce Kambýsés II. Když spatří mužův vyděšený pohled, dodá pobaveně: „Vynesl nespravedlivý rozsudek.“
Takový soudce, který do své funkce nastoupil ve starověké Persii v 6. století př. n. l., si nejspíš dal velký pozor, aby ho nepotkal stejný osud. Starověké zákoníky se rozhodně se zločinci nemazlí.
Nejznámější z nich, zákoník starobabylonského krále Chammurapiho (vláda v letech 1792–1750 př. n. l.), vyznává zásadu „oko za oko, zub za zub“. Také ty ostatní, i když méně proslulé sbírky zákonů dělají právu čest.
Oheň pro paliče
„Každá osoba, která zničí spálením jakoukoli budovu nebo hromadu zrní u domu složenou, bude spoutaná, zbičovaná a upálená u kůlu, pokud řečený skutek spáchala ve zlém úmyslu, pokud jej spáchala náhodou, to znamená nedbalostí, bude jí nařízeno nahradit škodu,“ uděluje trest za žhářství římský Zákon dvanácti desek z období 451–450 př.
n. l. Upálením se žhářství trestá například i ve starověkém Babylonu.
Tři případy soudce Ti
Jako smírčí soudce se v éře čínské dynastie Tang (618–907 n. l.) proslaví Ti Žen-ťie (630–700), ve světě známý jako soudce Ti.
Jeho příběhy, které po staletí žily v ústním podání Číňanů, líčí také kniha neznámého autora z 18. století. Zákonodárce v ní řeší tři případy naráz.
Knihu roku 1949 překládá holandský orientalista Robert van Gulik (1910–1967) pod názvem Slavné případy soudce Ti. Setkává se s velkým ohlasem, a proto vymýšlí a publikuje další příběhy.
V době působení soudce Ti se trest v Číně určuje podle postavení trestané osoby, třeba šlechtice či příbuzné císaře není možné potrestat vůbec. Za vzpouru pak pyká i rodina hříšníka.
