„Řekům nevěřte. I když vám budou nabízet honosné dary,“ varuje Trójany jejich kněz Laokoon během trojské války. Ti ale nedbají na jeho slova. Jásají, že řecké lodě zmizely z dohledu.

V prostoru před branami města už nezbylo skoro nic, jen tu a tam pozůstatek nepřátelského obležení.

„Utekli! Válka je u konce!“ jásají obyvatelé. Všimnou si ale podivného vysokého předmětu, který trůní uprostřed jinak prázdné pláže. Dřevěný kůň a jaký ohromný. „Nechali nám tu dárek!“ září nadšením. Laokoon znovu vyslovuje své pochybnosti.

Ani tentokrát ho ale nikdo nevyslyší. Naopak. Trójané také nalézají na pláži spoutaného Řeka jménem Sinon. „Nechali mne tu, protože jsem nechtěl bojovat,“ vykládá jim ochotně. „Nebojte se toho koně.

Je to dárek za uloupené palladium,“ máchne rukou směrem k dřevěnému zvířeti. Mezitím prý na pochybovačného Laookona sešlou bohové dva hady, kteří usmrtí jeho i jeho syny.  Jakmile obyvatelé města uslyší o knězově konci, už je nic neudrží.

Nadšeně se hned začnou domlouvat, jak dostat zvláštní dárek dovnitř do města.  Brána se ukazuje jako příliš malá, aby ho dokázali protáhnout dovnitř. „Zbouráme část hradeb,“ navrhne kdosi, a všichni už se činí.

Zanedlouho vytvoří uprostřed kamenného opevnění tak velkou díru, že se jí protáhne nejenom obří dřevěné monstrum. Dají se do práce. Postupně sunou kolos dopředu, až se jim ho podaří přemístit doprostřed města.

Nepřátelé se vracejí

Místní už čile oslavují konec vojny a popíjejí. Koně si nikdo příliš nevšímá. Sinon teď provede svůj úkol. Přiblíží se k dřevěnému monstru a otevře nenápadně umístěnou skrýš. Ukrytí vojáci vylézají ven. Sinon na nic nečeká a běží na pobřeží.

Mává zapálenou loučí do dálky. Na domluvený signál se řecké lodě vracejí od ostrova Tenedu zpátky k trojským břehům. Všechno už jde ráz na ráz.

Řekové vtrhnou rozbouranou branou do města a spolubojovníkům, kteří vylezli z útrob dřevěného zvířete, pomohou Tróju dobýt. Spartský král Menelaos si pak domů odveze svoji ukradenou manželku. Stalo se to ale ve skutečnosti, nebo je to jenom mýtus?

Když Němec Heinrich Schliemann (1822‒1890), inspirovaný Homérovými eposy, vykope roku 1871 v tureckém Hisarliku město, zdá se, že lidé brzy přijdou záhadě na kloub. Není to ale tak jednoduché.

Postupně se objevují další a další vrstvy vykopávek, a to dávno po Schliemannově smrti. Popisovanému Homérovu městu nejvíce odpovídá vrstva vykopávek, označovaná jako sedmá, pocházející cca z let 1300‒1190 př. n. l.

Celkem se tu přitom nachází devět vrstev z různých období – Tróju tedy vlastně tvoří devět měst.

Důležitý obchodní artikl

A jak je to s koňmi? Ve starověké Tróji tato zvířata tvořila důležitý obchodní artikl . „V každém případě je toto město v některých antických textech synonymem pro obchod s koňmi,“ říká současný německý archeolog Eberhard Zangger.

Koně tvořili významnou část majetku trojského královského paláce, v Troji se nalézala dostihová dráha…Zkrátka koně se prolínají dějinami Tróji. Není proto lest s koněm vlastně nějaký symbol? Nejspíš ne. Možné vysvětlení najdeme i u obléhacích strojů.

Beranidla na dobývaní městských hradeb patří už ve 13. století př. n l.

mezi naprosto běžnou a dostupnou vojenskou techniku, často doplněnou důmyslně konstruovanou obléhací věží – klidně vzdáleně připomínající třeba koňskou hlavu.  A Asyřané s oblibou pojmenovávali válečné stroje zvířecími jmény. Proč tedy ne zrovna kůň?

Kompetence božského Poseidona

Nabízí se ale i další a asi pravděpodobnější možnost výkladu: Město zničilo zemětřesení a Homér prostě nechtěl, aby jeho epos skončil tak prozaicky. Lidé přece mají mnohem raději romantické legendy než jednoduchá vysvětlení.

Navíc i u zemětřesení se překvapivě potkáme s koněm. Řecký bůh Poseidón má totiž ve své božské kompetenci nejenom moře, ale i zemětřesení a někdy na sebe bere dokonce i podobu koně.

Řekové mu ostatně ve starověku velmi často také koně obětují právě proto, aby se jejich zemi otřesy vyhnuly.