Jen co Sókratés otevře domovní dveře, zavalí ho manželka Xantypa hromadou vyčítavých

otázek. V celých Athénách bychom těžko hledali obratnějšího řečníka, ale na vyřídilku

naštvané manželky je krátký i on.

I Sókratés má ale jenom jedny nervy, a tak jakmile si doma zařídí to nejnutnější, už zase vyráží rozmlouvat do ulic.

Někdo se bere z lásky, jiný pro peníze a starořecký filozof Sókratés (kolem 470–399) tak patrně

učinil kvůli tomu, aby se měl na stará kolena s kým hádat. Někdy toho ale bylo příliš. Neshody

navíc neměl pouze s chotí Xantippou, jejíž jméno později zlidovělo jako synonymum pro

hašteřivou ženu, podobně jako označení římských bohyň msty, Fúrií. Sókratés nenechal nit suchou

na sofistech, potulných mudrlantech, kteří podle jeho mínění využívali umění výmluvnosti ke

klamu a obelhávání, nikoli k odhalování pravdy, jak se to snažil on.

Vzdělání z ulice

Když je v Athénách svržena vláda 30 tyranů, může Sókratés konečně zase vyrážet do ulic. Je

nejvyšší čas. Doma už mu začínalo být horko. A bodejť by ne, má dvě manželky (polygamie byla

povolena zvláštním dekretem během peloponéské války s cílem zastavit populační úbytek) a jelikož

rozmlouvání na tržištích zrovna nevynáší, nemá prostředky na to si je prostřednictvím dárečků

udobřit. Navíc Xantippa je vyloženě hádavá povaha a konflikty jsou u nich na denním pořádku.

Jednou po něm dokonce hodí plný nočník, a to jenom proto, že se během hádky s druhou

manželkou Myrto odmítne postavit na její stranu. „Ideální manželství má dva předpoklady, muž

musí být hluchý, žena slepá,“ povzdechne si pojednou filozof. „Ve skutečnosti ho (Xantippa, pozn.

red.) tlačila hlouběji k jeho skutečnému volání tím, že dům a domov pro něj učinila cizím a

nesnesitelným. Vyhnala ho zpátky do ulic, ať si zde neužitečně klábosí. Tím z něj udělala velkého

pouličního filozofa,“ myslí si německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900).

Těžko na cvičišti…

Je přitom možné, že právě Xantippin konfliktní naturel byl přesně tím důvodem, proč si ji patrně až

o 30 let starší Sókratés vzal. V době sňatku je již v pokročilém věku, platí za nejmoudřejšího muže

v Athénách, a hledá proto nějakou výzvu, která by mu zamezila „zpohodlnět“. „Pokud chce být

jezdec nejlepší… vybere si řádně divokého koně… Když pak takové zvíře zkrotí, bude snadné

zvládnout jakéhokoliv dalšího koně… Proto jsem si vzal svou ženu,“ cituje Sókrata starořecký

historik Xenofón (kolem 430–354 př. n. l.). A nutno říct, že pro tyto účely si lépe vybrat nemohl.

Traduje se, že Xantippa byla jediným člověkem, který dokázal Sókrata v hádce udolat. Možná i

proto, že právo bylo obvykle na její straně. Ono neukázat se několik dní doma a pak přijít s

prázdnými kapsami není úplně znak ideálního manžela.

Hlavní je pravda

Může to znít podivně, ale Sókratés je chudý schválně. „Nikdy jsem od nikoho nepřijal žádné

peníze… Mám svědka pravd, které říkám. Je jimi moje chudoba,“ prohlašuje hrdě myslitel. Hledání

pravdy a moudrosti je prý jedinou odměnou, kterou by měl filozof chtít. Pro Sókrata je filozofie

posvátnou disciplínou, která by měla být prosta přízemních ekonomických zájmů. To je také jedním

z rozdílů mezi ním a sofisty, kteří si nechávají za svá učení platit. Hlavní odlišnost ovšem spočívá v

hodnotách, které vyznávají. Zatímco Sókratés je přesvědčen, že lze nalézt skutečnou pravdu, sofisté

přicházejí s relativizací veškerých hodnot. Nic pro ně není dané, všechno záleží na tom, jak se to

podá. Lpěním na pravdě si ale stárnoucí Sókratés nadělá mnoho nepřátel. V roce 399 př. n. l. se jeho

odpůrci spiknou a odsoudí jej k vypití jedovatého bolehlavu za to, že vymýšlí nové bohy a kazí

mládež. „Neplačte, drazí, umírat se má v klidu,“ prohlásí Sókratés s humorem sobě vlastním a pak

si obsah číše vlije do chřtánu.