„Tvůj manžel má přece nyní ještě svatější práva na Tebe než otec nebo bratr,“ stěžuje si  František Palacký své ženě už krátce po svatbě.  Jindy píše:

„Je přece skutečně nespravedlivé, že jsme tak dlouho a tak často od sebe oddělováni, mohu to jen stěží snášet a budu se napříště bránit, abych k něčemu takovému znovu svolil.“

Jeho tchán by měl dceru nejraději pořád jenom pro sebe. Manžel má smůlu…

V době svých studií v Prešpurku (dnes Bratislava) v roce 1817 se František Palacký (1798 – 1876) seznámí s o dvacet let starší šlechtičnou Annou Zerdahelyovou (1780 – 1844).

„Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala“, píše si zamilovaně do deníku. Anna ho zve na obědy a večeře a díky tomu se František stává terčem pomluv svých spolužáků. Prý od ní chodí do nevěstinců!

Byl jejich vztah jenom platonický? Františkova vzpomínka na společnou cestu dostavníkem se dá vyložit různě: „V jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin.“ Nelze vyloučit, že právě s Annou poznal, co je to sex.

Od útěchy až k oltáři

O pět let později se dostává do Prahy, kde se stane archivářem hraběte Františka Šternberka. Seznámí se tu s hudebníkem Leopoldem Měchurou (1804 – 1870), který ho pozve do rodiny.

Leopold má dvě sestry na vdávání a Palacký si dobře uvědomuje, že přiženit se do rodiny bohatého advokáta JUDr. Jana Měchury (1774 – 1852) by znamenalo konec problémů jak vyjít s penězi. Původně si vybere mladší Antonii, ale ta mu dá košem.

Začne proto chodit utěšovat starší Terezii (1807 – 1860), která z nešťastné lásky onemocněla. Z večerních posezení s ní se rodí láska. František a Terezie se berou v roce 1827. Po svatbě musí přistoupit na to, že celé rodině vládne jeho tchán.

Dceři platí pravidelný čtvrtletní příspěvek 120 – 150 zlatých a osobuje si proto právo rozhodovat o každém jejím kroku.

Posel a polír dohromady

Terezie ale nemá odvahu se otci postavit: „Když jsi požadoval, abych byla v Praze, otec se velice hněval,“ píše Františkovi, kterému nezbude, než si zvyknout na život poustevníka, který sám chodí jíst do hostinců.

Když je manželka pryč z domu, musí František zajistit, aby měla všechno, co potřebuje. Z Prahy do lobkovického zámku, který Měchurova rodina vlastní, a zpátky se vozí všechno možné:

„V tomto balíku dostáváš jeden pár bot pro našeho milovaného malého (jejich syn Jan – pozn. red.), jednu libru cukru, k tomu modřidlo a senesové lístky a konečně housky.“. Starosti má František i s řemeslníky.

Tchán chce upravovat pražský dům, ale v době oprav si klidně odjede. Palacký jedná s dělníky, najímá i služebnictvo. Musí zajistit dřevo na celou zimu a dohlédnout na jeho naštípání. Den, kdy ho přivážejí, je pro něho prý nejhorším okamžikem v roce.

Dusno kvůli politice

V prvních letech manželství se Palacký snaží s Měchurou vyjít. Když je Terezie pryč, uvolní mu svoji dokonce ložnici a večer k němu chodí hrát karty. Jenže klid netrvá věčně. V roce 1848 je mezi nimi pěkně dusno.

Měchura píše své dceři, že Češi mají radost, jak si podrobili Němce. Palacký ale odporuje:

„Musím to vyvrátit zásadně a důrazně, nepožadovali jsme od počátku nic než úplnou rovnoprávnost, rovnost s Němci, nikoli jejich podrobení.“ František se svým tchánem raději mluví co nejméně, diskuse totiž většinou končí hádkou.

Palackému připadá, že konzervativní Měchura působí na zdraví své dcery hůř než sychravé podzimní počasí.

Klid od sporů má až poté, co starý Měchura 18. dubna 1852 umírá.