Na počátku stály lákavé ideje o svobodě, rovnosti a sociální spravedlnosti. Jenže záhy se tyto myšlenky přeměnily v jedno z nejděsivějších impérií, jaké historie pamatuje.
Sovětský svaz byl po desítky let postrachem pro svobodný svět a jeho dějiny lemovaly miliony mrtvých vlastních občanů i příslušníků jiných států.
Dějiny se začaly psát v Petrohradě 7. listopadu 1917, kdy bolševici dobyli Zimní palác a nastolili vládu, která přinesla výjimečný teror a nesmírné utrpení.
Brežněvova éra stagnace
V době sovětské invaze do Afghánistánu stál v čele SSSR stárnoucí Leonid Brežněv, který v té době již nebyl zcela při smyslech. Jaký byl Sovětský svaz za jeho éry?
Životní úroveň lidí se zlepšovala, ale neskutečně pomalým tempem. Proti Západu i proti mnohým zemím z východního bloku byl Sovětský svaz stále zaostalou zemí.
I když v některých oborech patřil ke světové špičce, zejména ve vojenství a v kosmonautice, investice do těchto sfér šly na úkor vnitřního dluhu. Sovětský svaz beznadějně zaostával…
Marasmus byl symbolicky dokreslen pohřby tří přestárlých mužů, jež stáli v jeho čele – Brežněv zemřel v roce 1982, jeho nástupce Jurij Andropov v roce 1984 a Konstantin Černěnko o rok později.
Gorbačovova přestavba
I kremelským aparátčíkům bylo jasné, že do čela SSSR musí přijít někdo relativně mladý a energičtější. Volba padla na Michaila Sergejeviče Gorbačova.
Už z prvních měsíců Gorbačovova úřadování musely stalinistům v SSSR, ale třeba i v Československu vstávat na hlavě vlasy hrůzou.
Řada přestárlých funkcionářů byla odeslána do důchodu, z vyhnanství byl propuštěn nejznámější sovětský disident Andrej Sacharov, objevily se nové pojmy jako glasnosť a perestrojka.
Změny ovšem nešlo udělat ze dne na den.
To, jak jsou v Sovětském svazu staré zvyky zažité, ukázala havárie v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986. Zatímco smrtelný radioaktivní mrak kroužil nad Ukrajinou a později nad celou Evropou, sovětské vedení se tvářilo, že se vlastně vůbec nic nestalo.
Až švédská měření ukázala, kdo stojí za náhlým zvýšením radiace nad Evropou. Nicméně i poté Moskva o rozsahu katastrofy lhala.
Konec studené války
Gorbačov v roce 1988 odmítl Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických zemí. Moskva také přestala podporovat různé extremistické režimy či povstalecká hnutí po celém světě. V únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu.
Také vztahy s USA se velmi rychle zlepšily – po setkání Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana v říjnu 1986 v Reykjavíku přijel populární „Gorby“ v prosinci 1987 na oficiální návštěvu USA, kde byla podepsána mimo jiné Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu.
Koncem roku 1989 Gorbačov oznámil na Maltě při schůzce s americkým prezidentem Georgem Bushem konec studené války.
Obr se hroutí
SSSR najednou musel čelit vnitřním problémům, které dosud neznal. V roce 1988 vypukla mezi Arménií a Ázerbajdžánem válka o Náhorní Karabach. To bylo území v Ázerbajdžánu, ve kterém ovšem drtivou převahu obyvatel tvořili Arméni.
Po letech lží Moskva zveřejnila, že masakr polských vojáků v Katyni z doby druhé světové války byl dílem Stalinova SSSR, a nikoliv hitlerovského Německa. Zároveň se ozvala i kritika invazí do Maďarska a Československa a byla uvolněna dosud tuhá cenzura.
Rok 1989 byl ve znamení změn režimů ve východní Evropě. Až na Rumunsko se všude komunistické strany vzdaly bez boje a země tohoto regionu mohly konečně vykročit na cestu ke svobodě. Symbolem konce komunismu se stal pád Berlínské zdi. Celý podzim v NDR probíhaly protivládní demonstrace.
Pád zdi
Na tiskové konferenci, kterou přenášela televize, předčítá 9. listopadu 1989 člen východoněmeckého politbyra, Günter Schabowski, usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody.
Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski: „Podle mého názoru ihned“. V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech.
Kolem jedenácté hodiny večerní východoněmecká pohraniční stráž kapituluje a o půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do západního Berlína. V prvních třech dnech hranici překročily dva miliony východních Němců.
Nenáviděná zeď je spontánně bourána a demolována vším, co mají lidé po ruce. Rychle dochází k vytvoření několika neoficiálních hraničních přechodů.
Pokus o útěk z rudého vězení
Do roku 1990 SSSR již nevstupoval jako imperiální mocnost. V březnu se Gorbačov stal prvním prezidentem Sovětského svazu, dosud tato funkce neexistovala. Vnitřní drolení však pokračovalo. 11. března 1990 vydaly tiskové agentury celého světa překvapivou zprávu:
„Litevská SSR od dnešního dne již neexistuje. Nový název zní Litevská republika a země se vrací ke státní symbolice nezávislého státu, kterým byla před rokem 1940.“
Gorbačov si rozpad SSSR nepřál, a tak zareagoval po svém. Litvu odstřihl od ropy a vyvíjel tlak, aby separatistické tendence potlačil. Později do Litvy vyslal i federální jednotky. Bohužel po této akci zůstalo několik mrtvých Litevců…
První ruský prezident
V Moskvě zatím začala vycházet nová politická hvězda. Byl jí Boris Jelcin, člen politbyra, pozdější prezident Ruské federace. Jelcin byl motorem toho, když 12. června 1990 Ruská sovětská federativní socialistická republika vyhlásila suverenitu v rámci SSSR.
Na základě referenda byla zřízena také funkce prezidenta RSFSR. Volby byly vyhlášeny na 12. června 1991. Již v prvním kole zvítězil se ziskem 57 % hlasů právě Boris Jelcin.
Konzervativní křídlo komunistické strany vycítilo obavy z rozpadu země. 19. srpna 1991 se staré kádry pokusily o státní převrat. Byl vyhlášen výjimečný stav. Gorbačov byl internován na Krymu, oficiálně kvůli zdravotním komplikacím.
V čele pučistů stál dosavadní vicepremiér Gennadij Janajev. Ten zbavil Gorbačova prezidentské funkce, sám se jí ujal a v zemi vyhlásil výjimečný stav. Puč však byl zcela zpackaný a nakonec posílil Jelcinovu pozici.
Zánik SSSR… natrvalo?
Sedmého prosince tiskovými agenturami probleskla zpráva, že prezident Ruska Boris Jelcin se má sejít v bělověžském pralese se svými kolegy Leonidem Kravčukem z Ukrajiny a Stanislavem Šuškevičem z Běloruska.
Komuniké ze schůzky bylo pro leckoho šokem:
„My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“ 25. prosince 1991 byla rudá vlajka se srpem a kladivem v Kremlu spuštěna a nahradila ji bílo-modro-červená vlajka Ruské federace.
Nicméně ruské resentimenty po SSSR jako jedné z tváří ruského imperialismu přetrvávají i v současnosti. Podle ruského vůdce Vladimira Putina byl zánik Sovětského svazu tragédií.
A že se Moskva se ztrátou velmocenského postavení nehodlá smířit, o tom svědčí nynější agrese Ruské federace proti Ukrajině.
