Osvětim, Mauthausen, Buchenwald, Treblinka. Tato jména, která jsou symboly utrpení, zná každý. Ale existují i jiné pojmy, které možná tak známé nejsou.

Vorkuta, Kolyma, Solovecké ostrovy – i zde existovala inferna, která se od nacistických koncentračních táborů příliš nelišila.

Glavnoje upravlenije lagerej, zkráceně tedy Gulag – název pro správní orgán, dohlížející na systém sovětských koncentračních a pracovních táborů. Ten začal být budován již za V. I. Lenina v roce 1918 a rozšířen byl zejména za hrůzovlády Josifa Stalina.

Správa byla i s tábory samotnými („gulagy“) oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory existovaly až do pádu komunistického režimu.

I dnes v některých oblastech Ruska existují zařízení, která se gulagu až nápadně podobají… Během celé existence Sovětského svazu vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.

Jen v období Stalinovy tyranie (1929–1953) jimi prošlo nejméně osm milionů lidí. Podle historiků zde zemřelo jen v letech 1934–1953 přes milion lidí, celkově se počet mrtvých podle odhadů může blížit až dvaceti milionům.

Kam s milionáři? Do kriminálu!

Myšlenka pracovních táborů byla pro bolševiky lákavá, zejména jako nástroj pomsty. Ještě před listopadovými událostmi v roce 1917 se vůdce bolševiků Lenin nechal slyšet, že chystá pro bohaté kapitalisty zavedení pracovní povinnosti.

Když se Leninova parta dostala k moci, neměla valnou podporu ve společnosti, z čehož pramenil vznik vleklé občanské války. Lenin byl z dané situace vzteklý. „Uvítal bych uvěznění milionářských sabotérů.

Předpokládám jejich odsouzení na půl roku nucené práce v dolech,“ láteřil. A bylo jedno, zda se jednalo o spekulanta, nebo poctivého podnikatele, který si svůj majetek těžce odpracoval.

Češi první na řadě

Sovětské koncentrační tábory začaly vznikat již v roce 1918. A prvními vězni byli Češi. Ruským bolševikům lezly na nervy československé legie, tvořené zajatci z východní fronty a nyní bojující za samostatnou Československou republiku.

Velitel Rudé armády Lev Trockij rozkázal, aby pro zajaté legionáře byly vybudovány tzv. konclagery (koncentrační tábory).

Poté, co v zemi moc uchvátil Stalin, staly se sovětské tábory skutečnými tábory smrti. Zvláště ty ležící v arktických oblastech kosily vězně, či jak se v ruštině říkalo zeky, nemocemi, minimální či žádnou lékařskou péčí, mrazem a hladem.

Strašlivé podmínky

Vězni museli v některých případech pracovat až 18 hodin denně, aniž by dostali dostatek stravy. V polárních oblastech byli zekové vyhnáni do práce i při padesátistupňových mrazech.

Pracovali v dolech či na dopravních stavbách, přičemž neměli k dispozici patřičné nářadí. Navíc pracovní normy byly doslova šílené, a kdo je nesplnil, přišel už o tak chudý příděl jídla.

Jako v nacistických koncentračních táborech, i zde se mezi dozorci objevovali lidé se sadistickými sklony, kteří si s vězni dělali, co chtěli. Jejich jediným omezením bylo to, aby táboru neklesla produkce.

Klášter, pevnost, vězení…

U severních břehů evropské části Ruska se nachází malé vnitrozemské moře, zvané Bílé. Zde, těsně pod severním polárním kruhem, leží Solovecké ostrovy. Býval zde klášter, carské vojsko zde mělo svou základnu, později zde bylo zřízeno vězení.

Právě zde vybudoval v roce 1923 bolševický režim svůj první velký tábor pro politické vězně, první článek budoucího „souostroví gulag“.

Centrem tábora byla budova bývalého kláštera. Nad vstupní branou do nedalekého komplexu táborových baráků bylo napsáno: „Železnou rukou doženeme lidstvo ke štěstí“.

V roce 1925 zde už pobývalo 6000 vězňů, především bělogvardějští vojáci, kteří v době občanské války stáli proti rudým, šlechtici, ale i opravdoví zločinci. Neposlušní vězni byli během léta za trest přivazováni ke kůlům, kde se na nich živili komáři.

Mnoho úmrtí bylo zaznamenáno jako „následek nemoci“, takže ve skutečnosti není jasné, co vlastně dané vězně skutečně zabilo.

Ocelárny a hladomor

Ve chvíli, kdy se k moci dostal Stalin, nastalo ještě větší zostření poměrů. Stalin si předsevzal přeměnit zaostalé Rusko v moderní průmyslový stát. Nikoliv ovšem postupně, ale velkým skokem.

Továrna se ovšem sama od sebe nepostaví, k tomu je zapotřebí lidské síly. Ta je čerpána především z venkova, avšak na úkor zemědělství. Ruská průmyslová revoluce tak s sebou přináší i hlad.

Své o tom vědí na Ukrajině, kde kvůli Stalinovu zásahu zemřely miliony lidí. Za Stalinovy krutovlády se pracovní tábory stávají regulérní ekonomickou jednotkou. Systém, který tak rád odsuzoval vykořisťování, povýšil tuto činnost na svou hospodářskou oporu.

Kanál jako projev nesmyslného velikášství

V roce 1930 byla zahájena první velká stavba, na které se vězňové museli podílet. Byl jí Bělomořsko-baltský kanál. Postavit kanál znamenalo prokopat se 230 kilometry, vybudovat pět přehrad a čtrnáct plavebních komor.

Stalin navíc požadoval, aby vzniklo za pouhých dvacet měsíců. Na stavbě pracovalo téměř 200 000 vězňů. Dělníci by navíc sami o sobě k výstavbě nestačili, proto se tajná policie NKVD zaměřila na zatýkání inženýrů a konstruktérů.

Jistý inženýr Vjazemskij se velmi divil, když byl jednoho dne zatčen. Když se ptal vyšetřovatele, co provedl, dostalo se mu odpovědi, že „není sovětským člověkem“. Stalin nakonec dosáhl svého a v roce 1933 se průplavem projely první lodě.

Průplavem, který byl zároveň hrobem 25 000 lidí. Přitom jeho stavba byla zbytečná i z ekonomického hlediska, malá hloubka totiž neumožňuje průjezd větších lodí.

Nesmyslné stavby

Souostroví gulag se zatím utěšeně rozrůstalo po celém Sovětském svazu. Už samotný transport do táborů a první dny v něm přinášely tragédii. Vězni měli hlad a žízeň, hygienické podmínky byly strašlivé.

Význam Bělomořskobaltského kanálu byl sporný, ovšem vězni museli stavět i jiné, opravdu absurdní stavby. Jednou z nich byla železniční trať na severní Sibiři mezi městy Salechard a Igarka, tzv. transpolární magistrála.

Celá trať měla vést po území trvale zmrzlé půdy, na níž se obtížně buduje cokoli. Většinu roku je zde půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch.

V tom období se položená železnice doslova rozjela v základech a mohlo se s její stavbou začít znovu.

Mrazivá Kolyma

Jedním z nejhrůznějších symbolů pracovních táborů se stal pojem Kolyma. Kolymská oblast se nachází v severovýchodním cípu Sibiře a skrývá v sobě obrovské nerostné bohatství včetně nalezišť zlata.

Na druhé straně je to asi nejnehostinnější místo v celém rozlehlém Rusku. Teploty v Kolymě klesají pod minus padesát stupňů.

Právě zde se zrodil zvláštní státní trust Sovětského svazu, využívající vězně pracovních táborů, zvaný Dalstroj. Podobných institucí bylo v SSSR více. Dalstroj na Dálném východě postavil okolo osmdesáti táborů.

Vězni zde stavěli doly, odkud posléze dobývali rudy. Pod jejich rukama tak vzniklo i město Magadan.

Látka přimrzlá k prknu

Vězňové s dlouhými tresty, pohybující se obvykle kolem dvaceti let, prošli řadou nucených zaměstnání. Jevgenija Ginzburgová kácela stromy, kopala výkopy, uklízela, vařila, starala se o kuřata, prala pro manželky dozorců, až zakotvila jako zdravotní sestra.

Jiný politický vězeň, Leonid Sitko, pracoval jako lamač v kamenolomu, vrátný v železničním depu, rubal uhlí v dole, svářel ve fabrice, kde byl také tesařem.

Zima za polárním kruhem byl nesnesitelná. „Má první myšlenka po probuzení byla, že mi přes noc hlava nějak přirostla k prknům mé pryčny.

Když jsem se však snažil posadit, táhl mě zpátky kousek látky, kterou jsem si vázal kolem hlavy přes oči, než jsem šel spát. Ta látka přimrzla k dřevěným prknům,“ vzpomínal jeden z vězňů.

Znásilnění? Běžná věc…

Političtí vězňové byli v gulagu vydáni na milost strážným i kriminálníkům, odpykávajícím si trest za hrdelní zločiny.

Obvyklým trestem za prohřešky bylo snížení už tak mizerného přídělu nebo pobyt ve vlhké a plesnivé izolaci, kde na podlaze bylo po kotníky vody. Bití bylo na denním pořádku. V největších mrazech byli zekové vyháněni nazí ven.

Ženy bývaly často sexuálně zneužívány. Znásilnění i táborová prostituce byly běžnou součástí života gulagu. „Jednou přišli kriminálníci, popadli ženy, které chtěli, a položili je do sněhu či opřeli o hromadu klád.

Zdálo se, že ženy jsou zvyklé, nekladly žádný odpor,“ vzpomínal další z vězňů. Některým mladým dívkám strážní nedali jídlo, když jim nebyly po vůli.

Mnozí toho nelitují

Ženy nečelily jen bezskrupulózním dozorcům, ale i otřesným hygienickým podmínkám. Alexandr Solženicyn, autor románu Souostroví gulag, například popsal, jak vypadal táborový nevěstinec: „Nesmírně špinavý, vládnul tu těžký puch.

Nechodili sem jen muži, proudili sem omrknout, jak to chodí, i dvanáctiletí kluci. Ženu mohlo uchránit jen zjevné stáří, nebo zjevná ohyzdnost.

Nic jiného.“ Systém sovětských táborů byl zrušen až v roce 1960. Současné Rusko se v některých aspektech k bývalému režimu staví kladně. Ruský prezident Putin je bývalým důstojníkem KGB a rozpadu SSSR lituje jako největší tragédie v ruských dějinách…