Dvoumotorový Boeing 777 ztěžka dosedne na přistávací dráhu letiště Charlese de Gaulla. O chvíli později se z něj vyhrne zástup japonských turistů. Nedočkavě čekají na kufry, aby se mohli vrhnout do prozkoumávání čarokrásné Paříže. Netuší, že fázi očekávání už brzy vystřídá fáze zklamání.

Pro mnoho z nich je střet s realitou, tedy s místem, které rozhodně není tou okouzlující metropolí z katalogů, tak velkým šokem, že je postihne syndrom, pojmenovaný právě podle francouzského hlavního města.

Přehnaná očekávání

Projevuje se většinou u asijských turistů, hlavně u těch z Japonska. Mnoho z nich si totiž Paříž maluje přímo v pohádkových barvách. Tak, jak ji znají z romantických filmů. Nádherné město, kde většina lidí na ulicích jakoby vypadla z přehlídkových mol.

Ženy mají na sobě kostýmky nejprestižnějších módních značek, vzduch tu voní po Chanelu No.5 a přátelští Pařížané mají pro každého denně alespoň jeden úsměv. „A ta Eiffelova věž. K ní si musíme udělat procházku. A pak do Louvru, za Mona Lisou!“ plánují, jak si užijí dokonalý výlet.

Krutý střet s realitou

Střih! Skupinka japonských turistů se na letišti konečně dočkala kufrů a může vyrazit do víru velkoměsta. Jenže jak postupně procházejí naplánovanou trasou a zastávkami, mrzne jim úsměv na rtech.

V ulicích místo vyfiknutých, voňavých Pařížanů postávají nemytí pobudové, prosící slovně, nebo prostřednictvím kartonových cedulí a prázdných kelímků od kávy o několik drobných.

Budovy jsou počmárané graffiti, před nimi se válí odpadky a psí výkaly, které nejsou Chanelem cítit ani náhodou.

Kulturní šok

Zmírňované úsměvy místních se mění v bezzubé úšklebky bezdomovců, odpočívajících v kalužích vlastních tělních tekutin na lavičkách a podlahách železničních stanic. Není divu, že od místních dostalo město přezdívku Paris poubelle (popelnice Paříž).

Vrásky jim kromě houmlesů a odpadků dělají i tábory ilegálních migrantů a také nezaměstnanost. Bez práce je ve městě každý desátý dospělý. A ona slavná Eiffelova věž?

Romantiku tu turistům kazí vlezlí pouliční prodejci, podvodníci, snažící se je oškubat pomocí pochybných her, a také zloději. Paříž je doslova rájem hlavně těch kapesních.

Ne každý turista to ustojí

To všechno, podtrhnuté předraženými taxikáři a neustále nabručenými starousedlíky, dívající se na cizince svrchu, způsobuje hlavně japonským turistům kulturní šok.

Střet s realitou, která je na hony vzdálená jejich vysokému očekávání, je často tak krutý, že vyústí ve zmiňovaný Pařížský syndrom.

Začnou mít halucinace, pocit, že je někdo pronásleduje, vyskočí jim tep, dostaví se závratě, pocení, nevolnost, zvracení, záchvaty paniky a křeče. U některých jsou ataky tak silné, že po trase lékař – ambasáda putují zpátky domů.

Nic víc se totiž ani dělat nedá. Žádný zaručeně spolehlivý lék na tyto obtíže podle odborníků neexistuje. Většinou radí sebrat se a vyrazit tam, kde se očekávání skutečně potkává s realitou.

Ve srovnání s množstvím japonských turistů, kteří za rok Paříž navštíví (1,1 milionu) je naštěstí počet hlášených případů Pařížského syndromu zanedbatelný. Pohybuje se v desítkách ročně.

EPOCHAPLUS doplňuje:

Začátky syndromu je možné najít v 70. letech minulého století, kdy jím začnou trpět manželky japonských diplomatů. Ty do Paříže přijedou s představou z romantických filmů a jsou šokované její syrovostí. Padá na ně deprese, některé si dokonce sáhnou na život.

Syndrom je oficiálně pojmenován v roce 1986, a to japonským psychiatrem Hiroakim Otou. O pět let později o něm dokonce napíše celou knížku.