Sladká nevinná dívka špulí své růžové smyslné rty z levného barvotiskového obrázku. Muž, který se na ni zálibně dívá, náhle slyší přede dveřmi rychlé kroky. Manželka, bleskne mu hlavou, spěšně zavře časopis a vhodí ho do otevřené zásuvky psacího stolu.

Těžko by své puritánské ženě vysvětloval, že na mírně odhalené ženské kráse není vůbec nic pobuřujícího. Jeho manželka ale okamžitě zašilhá po pootevřeném šuplíku. Bleskurychle se postaví ke stolu a sáhne do něj. „Co to máš?“ zeptá se zvědavě a než muž stihne cokoli namítnout, vytáhne ohmataný sešit. Ten se jako na potvoru rozevře přesně uprostřed na portrétu dívky ve svůdné póze. Kromě mistrně načesaných blond vlasů, bílých zubů v širokém úsměvu pěkného obličejíku a ladných křivek ukrytých do barevných letních šatů tu ale nikdo neuvidí nic šokujícího. Přesto žena pohrdlivě odfrkne. „Ty a ty tvoje ženské!“ Pro ni, americkou dámu vychovanou na přelomu 19. a 20. století ještě v přetrvávajícím puritánském duchu, je podobné pózování nepředstavitelné.

Muži se nebojí kreslit vnady

Plakáty pin-up girls (v překladu dívky přišpendlené a pověšené na nástěnku – pozn. red.), které se v obrázkových časopisech začínají objevovat v 80. letech 19. století vzbuzují u žen dvojí reakci. „Hnus,“ odsuzuje je část dam, která pod tíhou viktoriánských povinností netuší, že to, co dosud upjatě skrývaly pod dlouhými sukněmi, si muži brzy budou moci beztrestně prohlížet. Jiné ženy ale na rozumném odhalení nevidí nic nevhodného. Třeba londýnská tanečnice Lydia Thompsonová (1838 – 1908) se klidně nechá fotit na reklamní pohlednice, aby na svá představení přilákala co nejvíc diváků. Také kreslíři si brousí tužky. Americký grafik Charles Gibson (1867 – 1944) kreslí vysoké sebevědomé štíhlé nezávislé ženy a obrázky peruánského malíře Alberta Vargase (1896 – 1982) už přímo jiskří erotikou. Americký voják v polovině roku 1945 vytáhne ze své torny osahaný a několikrát přeložený list papíru. Rozloží si ho na klíně a z malé krabičky vysype několik připínáčků. Na jednu ze stěn své provizorní ubikace přiloží už značně vybledlý plakát a pečlivě ho špendlí. Jinou výzdobu tu mít nebude. Jeho manželka je tisíce kilometrů daleko a tahle papírová kráska mu teď dělá jedinou dámskou společnost. Dívka v plavkách a botách na vysokém podpatku se dívá přes rameno do objektivu fotoaparátu, jakoby ho vyzývavě zvala na schůzku, něco do té doby naprosto neslýchaného. S koketním úsměvem mu nabízí své vnadné křivky.

Nohy za milion dolarů

Američanka Elisabeth, Betty Grablová (1916 – 1973) se stává v roce 1943 fenoménem. Herečka a tanečnice známá hlavně z muzikálů získává obrovskou popularitu díky jednomu jedinému fotografickému snímku. Její postava v plavkách nechybí v mnoha zavazadlech amerických vojáků na bojištích 2. světové války. Bettyiných plakátů vychrlí rotačky obrovské množství a na frontové linie se dostanou v počtu neuvěřitelných čtyř miliónů kusů. Londýnské studio Lloyds nechává pojistit Elisabethiny dlouhé nohy na rovný jeden milion dolarů (rozpočet na americký film Námořníci jdou, kde Betty v roce 1936 hrála, činil téměř 750 tisíc dolarů). Výrobci dámských punčoch podle nich stanovují ideální proporce nohou: 18,5 palců (47 cm) obvod stehna, 12 palců (30 cm) obvod lýtka a 7,5 palce (19 cm) obvod kotníku.