Jednoduché černé šaty, ošoupané baletní střevíčky. Co na tom, že v nich musela posledních pár týdnů chodit její sekretářka, aby jí je trochu rozšlápla. Teď pod světly na pódiu slavné pařížské Olympie splní svůj účel. Nad Édith Piaf mnozí už zlomili hůl.

Ona ale pomlouvačům ještě ukáže. Dvaadvacetkrát ji obecenstvo znovu vyvolává na scénu…

Kulisáci už jsou zemdlení neustálým vytahováním opony a jejím opětovným spouštěním. Pak už na své úsilí rezignují úplně. Édith Piaf (1915–1963) se znovu a znovu objevuje na pódiu. Přidává jednu písničku za druhou.

A když už není co přidávat, publikum alespoň vestoje skanduje její jméno. To publikum, které je její největší životní láskou.

„Piaf zfetovaná, Piaf zpitá, Piaf chorá, Piaf vypovězená, Piaf stará mladá,“ vypočítává její přívlastky životopisec a novinář Philippe Croq. Vše je zapomenuto.

V pařížské Olympii Édith, drobounká žena s mimořádně silným hlasem, slaví v zimě 1955 obrovský triumf. Opět se dokázala odrazit od úplného dna – tak jako tolikrát ve své kariéře.

„Vyhrála svou bitvu stejně snadno, jako se Bonaparte vypořádal v roce 1797 s Piemonťany a Rakušany,“ dodává Croq k hvězdě, která se kdysi zrodila přímo na pařížské ulici.

Asi by jí netleskali

V soukromí už se Piaf tak nedaří. Trápí ji lásky i zdraví. Často jí úlevu poskytuje jen dávka morfia, na kterém se stává závislou. Podobně jako na alkoholu.

„Po Cerdanovi jsem dopadla až na dno, do té nejhlubší propasti, drogy mi ze života udělaly peklo,“ přiznává sama s odstupem let, jak trpěla po tragické smrti jednoho ze svých milenců, slavného francouzského boxera Marcela Cerdana (1916–1949), při leteckém neštěstí.

Piaf propadá i okultismu. Pořizuje si kulatý stolek, kolem něhož pořádá seance a snaží se vyvolat ducha mrtvého amanta. Najde se řada podvodníků, kteří zneužijí její důvěřivosti. A štědrosti. Édith má dlaň vždy otevřenou. Ocitá se v bludném kruhu.

Úspěch a bohatství střídají měsíce, kdy je sama na mizině a trýzní ji strach, že její fanoušci na ni zanevřou. V roce 1954 dostává ocenění za milion prodaných desek ve Francii. O tři roky později nad opilou troskou vzdychá její manažer: „Kdyby tě takhle viděli tvoji diváci, to by ti netleskali.“

Manžela nutí do zpívání

Do toho jsou tu další muži, další lásky. Skutečných přátel je jen pár. Dvakrát se Édith Piaf stihne provdat. Poprvé v roce 1952 za hudebníka Jacquese Pillse (1906–1970).

22. března 1953 v rozhovoru pro jeden francouzský list dokonce připouští, že by kvůli němu byla ochotná obětovat i svou kariéru. „Ale co byste pak dělala?“ ptají se zaskočení novináři. „Nic, byla bych jeho ženou, to by mi stačilo,“ odpovídá. V roce 1956 už je ale velké lásce konec.

Poslední měsíce svého života pak stráví jako manželka Řeka Théophanise Lamboukase (1936–1970), známého pod uměleckým jménem Théo Sarapo.

Mohl by být jejím synem a ona k němu také tak přistupuje, když se z něj snaží vycepovat pěveckou hvězdu. Traduje se, že ji zdrženlivý mladík požádal o ruku, jen aby oddálil své první veřejné vystoupení, k němuž ho víceméně donutila.

Bude nával…

V dubnu 1963 má Piaf potíže s játry. Váží necelých 30 kilogramů. Bez péče ošetřovatelky se neobejde. Trpí výpadky řeči. Jde to s ní rychle s kopce. Nakonec umírá na vnitřní krvácení.

Přivolaný lékař jako čas úmrtí stanovuje sedmou hodinu ranní 11. října 1963. „Až mě budou dávat do země, bude u toho nával,“ prohlásila Piaf krátce před smrtí. Její slova se, tak jako obvykle, naplní. Rakev k pohřbu na pařížském hřibově Père-Lachaise vyprovází až 100 000 lidí.