Kardinál Eugenio Pacelli rozjímá v tichu pokoje jednoho švýcarského sanatoria. Ačkoli má nervy na pochodu, snaží se zklidnit a ponořit se do svých myšlenek. Zítra, 10. září 1933, ho čeká nepříjemná povinnost.
Ratifikuje smlouvu Svatého stolce s nacistickým Německem. Jenom on sám v nitru duše přitom ví, jaký má na Adolfa Hitlera vlastně názor…
V rodině italského církevního právníka Filippa Pacelliho přichází v roce 1876 na svět syn Eugenio (+1958), budoucí papež Pius XII. Otcova profese i jeho předurčí pro církevní kariéru.
Je vychováván v přesvědčení, že papež je dokonalý a neomylný. „Nikdo na světě, vláda žádného státu nemůže zpochybňovat rozhodnutí Svatého otce,“ vštěpuje chlapci Filippo. To se promítne v Eugeniových názorech.
Už na přelomu 19. a 20. století jako mladý nadějný právník pracuje na nových církevních zákonech.
Jeho verze právních předpisů, vydaná roku 1917 pod názvem Kodex kanonického práva, poskytuje papežům podklady proto, aby jejich výsadní postavení nikdo nemohl ani slůvkem ohrozit.
Pacelliho Kodex, propagující absolutní autoritu papeže, se šíří mezi katolickým duchovenstvem po celém světě rychlostí blesku.
Příležitost uplatnit své zákony v praxi dostává mladý právník záhy, když se ve 20. letech minulého století stává apoštolským nunciem, velvyslancem Vatikánu, v německém Mnichově.
Jako kardinál a od února 1930 sekretář papeže Pia XI. (1857–1939) pak usiluje o říšský konkordát, smlouvu mezi papežským stolcem a třetí říší.
Ochotného partnera k jednání nachází ale až v roce 1933 v novém říšském kancléři Adolfu Hitlerovi (1889–1945).
Volné ruce pro zvěrstva
Kancléř slibuje Pacellimu, že němečtí katolíci budou pod ochranou státu a katolické školy i duchovenstvo si budou užívat štědré státní podpory. „Církev se stáhne z politické scény,“ přistupuje pak na Hitlerův požadavek nuncius.
„Pacelliho záruky, že se nebude vměšovat do našich záležitostí, nám dávají volné ruce k řešení židovské otázky,“ chlubí se vzápětí Hitler na zasedání vlády 14. července 1933.
Sám se ke katolické církvi staví jinak na veřejnosti a jinak v soukromí. „Církve jsou součástí života německého národa,“ prohlašuje v únoru 1933 v říšském sněmu.
„Jste buď křesťan, nebo Němec, nemůžete být obojí,“ ušklíbne se ale pohrdlivě na jedné soukromé akci o měsíc později…
„To, že Vatikán uzavírá smlouvu s novým Německem, se rovná uznání nacionálně socialistického státu katolickou církví,“ píše Hitler členům své strany 22. července 1933.
Sotva se o tom ale dozví Pacelli, okamžitě v článku otištěném 26. a 27. července 1933 ve vatikánských novinách L´Osservatore Romano popírá, že by s německým nacionálním socialismem v čemkoli souhlasil.
Jediným důvodem vzájemné smlouvy je podle něj uznání Kodexu, tedy církevního práva německou říší. Dohodu si zkrátka každý vykládá po svém…
Hákové kříže zdobí katedrálu
„Jelikož perzekuce a likvidace Židů v Německu se teď staly státní politikou, smlouva právně zavazovala německou katolickou církev k mlčení v případě násilí na Židech,“ uvádí v Piově životopisu současný britský autor John Cornwell.
Katolická církev se nechtěně stává spoluviníkem perzekuce Židů. Tisíce kněží po celém Německu vydávají jako na běžícím pásu osvědčení o árijském původu, vystavené na základě matričních zápisů o křtech a sňatcích.
Výhodné podmínky pro vzdělávání katolíků na vysokých školách vznikají na úkor židovských studentů.
Nuncius Pacelli konečně prohlédne, s kým se to zapletl. Podpisu dohody se ale už vyhnout nemůže. V berlínském chrámu svaté Hedviky se po ratifikaci smlouvy mezi třetí říší a Vatikánem konají v září 1933 děkovné bohoslužby.
Mezi katolickými korouhvemi probleskují nacistické vlajky s hákovými kříži. V závěru mše se prostorami katedrály nesou tóny písně Horst Wessel Lied, hymny Hitlerovy NSDAP.
„Blahopřeji říši k éře nového smíření,“ prohlašuje arcibiskup Conrad Gröber (1872–1948). Nadšení ovšem střídá zklamání. Smlouva totiž nerozlišuje náboženská sdružení od těch politických. Přichází doba likvidace i těch nejnevinnějších spolků spojených s církví.
„Ruší i katolické šicí kroužky,“ vyčítá Pacellimu nespokojený kardinál Adolf Bertram (1859–1945) už 4. října 1933.
Vatikán rozčílí noc dlouhých nožů
Pacelli se nyní snaží taktizovat. „Jestli nebude mít katolická církev v Německu podmínky pro svoji činnost, papež bude protestovat,“ hrozí Hitlerovi.
Ten potřebuje uklidnit situaci a na schůzku s vatikánským sekretářem proto vysílá říšského ministra Rudolfa Buttmanna (1885–1947), kterému se daří natahovat jednání a oddálit papežské protesty.
Pius XI. nakonec ve vánočním kázání Hitlerův režim nekritizuje, jak měl původně v úmyslu.
Ještě dlouho ale trvá, než se jednání pohnou o kus dál. Teprve při schůzce německých biskupů s říšskou vládou se 29. června 1934 podaří uzavřít kompromis. Šicí kroužky už teď nejsou v ohrožení.
Návrh o smíru ale tentokrát smete ze stolu sám Pius XI., když se dozví o krvavé čistce noci dlouhých nožů. Z Vatikánu ani od německých kněží už se ale teď neozve ani slovo protestů. Pacelli se stahuje do sebe.
„Nechám ho cestovat, aby poznal svět a aby ho v něm znali,“ svěřuje se Pius XI. v roce 1936 jednomu z biskupů ve své blízkosti. „Určitě z něj jednou bude vynikající papež,“ dodá po chvíli. Sekretář skutečně v příštích letech vyráží na cesty po Evropě i Americe.
K tomu, co se zatím v Německu děje, mlčí nebo zaujímá opatrná stanoviska. Z klidu ho nevytrhnou ani Norimberské zákony, přijaté říšským sněmem 15. září 1935.
Rekordně krátké konkláve
Papež Pius XI. umírá 10. února 1939 a kardinál Pacelli má na starosti organizaci jeho pohřbu a konkláve. To má proběhnout v prvních březnových dnech roku 1939. Mezinárodní napětí je tehdy doslova hmatatelné.
Budoucí papež má dvě možnosti – buď bude nakloněný nacismu a fašismu a posvětí propojení Berlína s Římem, nebo se odmítne přidat na jakoukoli stranu. V římských diplomatických kruzích to žije.
Francouzští a britští vyslanci tahají za nitky a snaží se ovlivnit volbu ve prospěch Pacelliho.
Předpokládají totiž, že bude podporovat demokracii, jako to dělal jeho předchůdce Pius XI. Pacelliho skutečně zvolí do čela církve, a to už při třetím hlasování, v nejkratší volbě za posledních 300 let.
