Na pultu v obchodě se povaluje stoh modrých knížek s výzvou: „K rozebrání“. Čekající zákazník jednu z nich vezme do rukou a letmo prolistuje. „Věci, které jsou zadarmo, obvykle nestojí za nic,“ pomyslí si, a tak informacím, které mu nabízí, nevěnuje pozornost.

Po chvíli brožurku s unuděným výrazem odloží.

Průvodce po Francii neupoutá ani ostatní zákazníky. Když už jim ho někdo vnutí, nebo do něj z nudy nahlédnou, většinou neocení, co jim nabízí. Jsou totiž naučení, že za kvalitu se musí zaplatit. Proto nevěří tomu, že by v knížečce, která se ušpiněná válí na stole a přímo křičí: „Podívej se dovnitř!,“ mohly být opravdu kvalitní a věrohodné informace.

Situaci si ale naštěstí dobře uvědomují i samotní autoři příručky, Francouz André Michelin (1853 – 1931) se svým bratrem Edouardem Michelinem (1859 – 1940). Už v roce 1888, kdy bratři zakládají svoji továrnu na pneumatiky, tuší, jak velké možnosti podnikání přináší nový vynález – automobil.

Rozhodnou se proto připravit pro motoristy „malého průvodce pro zlepšení mobility“, který jim usnadní cestování. 35 tisíc výtisků první knížečky v modrém obalu spatří světlo světa v srpnu roku 1900. Už v prvním roce 20.

století se na francouzských silnicích pohybuje necelých 3 tisíce automobilů a každý z jejich řidičů přece potřebuje někde natankovat benzín a čas od času se také nevyhne nějaké opravě na svém voze. V brožurce proto najde seznam čerpacích stanic, ale také garáží, kde si může nechat opravit vozy značky Citroen nebo Peugeot.

Kromě toho nechybí tipy na kvalitní ubytování a stravu.

Nic není zadarmo Roku 1904 se bratři Michelinové dokonce rozhodnou nabídnout svého průvodce i v jiných zemích, nejprve v Belgii a později v roce 1911 i ve Velké Británii. Velkoryse poskytují své tipy zadarmo, což se jim brzy vymstí.

Zájem firem o uvedení v knížce sice roste raketovým tempem, v roce 1921 jich touží po zařazení do adresáře 19 tisíc a o čtyři roky později dokonce už 155 tisíc, ale mezi čtenáři knížečka nevzbuzuje takový zájem, jaký si představovali.

André sám to pozná, když se zastaví v obchodě s pneumatikami. Na stole tam najde hromadu svých průvodců. „Lidé používají jenom to, za co skutečně zaplatí,“ dochází mu, když zklamaně kouká, jak tam jeho letitá práce leží bez užitku.

Přesto pevně věří v úspěch své myšlenky. Od roku 1920 proto chce za knihu poplatek 7 franků (na konci 19. století například bylo vstupné na pařížskou Eiffelovu věž 5 franků).

Vidina ocenění končí v nenávratnu Stále ohmatanější stránky má část brožurky věnovaná jídlu. André Michelin proto přichází s nápadem, jak svého průvodce ještě více zatraktivnit. „Vytvořím skupinu lidí, kteří budou hodnotit kvalitu restaurací a nabízeného jídla,“ rozhodne se. Jeho tým komisařů potom anonymně přepadává restaurace a nekompromisně hodnotí jejich servis i jídlo. „Pokrmy vynikající, ale obsluha si dává na čas,“ hodnotí jeden z nich v roce 1930 kvalitu vyhlášené francouzské restaurace.

Vidina hvězdičky, která se v průvodci poprvé objevuje v roce 1926 jako označení dobré kuchyně, se tak pro majitele podniku rozplývá v nenávratnu.

Za dobrou kuchyní stojí za to si zajet Roku 1931 se ale objevuje i dvojitá a trojitá hvězdička a také se mění obálka knihy z modrého na červený. Jedna hvězdička znamená „velmi dobrá restaurace ve své kategorii“, dvě hvězdičky už „vynikající kuchyně, která stojí za zajížďku“ a tři hvězdy opravdu skvělý zážitek s „výjimečnou kuchyní, která stojí za zvláštní cestu“. Později se připojuje i hodnocení Bib, podle muže zvaného Bibendum symbolu firmy Michelin sestaveného z pneumatik, v podobě jednoho až pěti příborů. Jeden příbor nás zve do příjemné restaurace, pět už rovnou do luxusního podniku.

Už v roce 1933, tedy sedm let po zavedení hvězdičkování, vlastní prestižní ocenění hned 23 restaurací po celé Francii a pověst průvodce se bleskurychle šíří po celé Evropě.