U nás slavíme nový rok ohňostroji a pozvednutím číší, když odbije půlnoc. V Itálii se o půlnoci rozezní zvony, Švýcaři bijí do bubnů a ve starém Thajsku na druhém konci světa se v minulosti střílí z pistolí k zahnání démonů.

A ve Skotsku ulicemi proudí ohňové průvody, po půlnoci se očekává temný vysoký cizinec, jehož je nutno pohostit, a dávají se dárky. Vánoce totiž Skotové slaví teprve od poloviny 20. století a dříve si zkrátka vypomohli jinak.

Hogmanay pro Skoty znamená poslední den v roce, náš Silvestr. Samotné jméno znamená v norštině „muže z kopců“ neboli elfy, víly a obry, kteří se starým rokem odcházejí do moře.

Jeho oslavy pravděpodobně pochází ještě z dob vikingských nájezdů do ostrovní země v průběhu 8. a 9. století.

Když veselá čeládka ze severu po období plundrování odtáhla, zanechávaje za sebou kupu dětí a žádné zlato, něco pozitivního po nich přece jen zakořenilo v lidové paměti.

Světlo a tma

Staré severské národy velmi ctily období nejkratšího dne v roce, slunovrat, po němž se sluneční kotouč znovu ujímá vlády nad tmou.

V jejich kalendáři se jmenuje Yule a bývá běžně slaven okolo 21. prosince nocí plnou pálení ohňů a nezřízeného bujarého veselí, ve Skotsku známého jako „potrhlé dny“ (Daft Days).

Skotové si ho v průběhu věků jen trochu posouvají a směšují s ostatními zimními svátky. Délku a pevnost tradice dokládá i to, že na Shetlandských ostrovech se Novému roku Yules říká doposud.

Vánoce se nevedou

Zvyk křesťanských Vánoc a oslavy narození Ježíše Krista spojené s dáváním dárků osobám blízkým se v zemi strmých kopců a hřejivé whisky slaví až od padesátých let minulého století.

Může za to protestantská reformace v 16. a 17. století, během níž dochází k odtržení Kirku (jak se ve Skotsku říká církvi) od hlavní větve římské církve. Vánoce jsou prohlášeny za katolické přežitky poplatné papeži a jejich slavení se rovnou zakazuje.

Mnoho Skotů tak dnes běžně přes Vánoce pracuje a svůj díl klidu a pohody si vybírá až o Silvestru a na Nový rok, kdy mají volno o den déle. I dávání dárků připadá až na poslední den v roce, stejně jako množství dalších tradic.

Mezi ně patří kupříkladu sváteční úklid celého domu, vyrovnání dluhů, aby se začínalo hezky s čistým štítem, anebo zpěv tradiční lidové písně Auld Lang Syne zaznamenané perem básníka Roberta Burnse (1759-1796), která je v současnosti populární po celém světě.

Ten, kdo první vkročí

Nejváženější z tradic je ovšem takzvané první překročení prahu po novoroční půlnoci. Je-li první návštěvníkem v domě vysoký temný cizinec nesoucí chléb nebo uhlí, znamená to štěstí pro celou usedlost. Hospodář ho na oplátku musí štědře pohostit.

Nošení uhlí v dnešních dobách již zvykem není – v hojné míře ho nahrazuje alkohol, a že jsou Skotové národem družným, vydrží popůlnoční návštěvy mnohdy až do půlky ledna.

Ve městech jako je Stonehaven nebo Edinburgh je také typický průvod ohnivých koulí, s nimiž účastníci točí na řetězech kolem těla a nakonec je vhazují do vod přístavu. Profesor Henry Wilkins z Univerzity v Edinburghu k tomu říká:

„Spojitost s pohanskými slavnostmi ohně je očividná. Točení koulí nad hlavou má zahnat tmu a noc, která je v zimě nejdelší. Staré slunce, které dohoří, je pak symbolicky utopeno, aby ráno mohlo vyjít  silnější a obrozené.“

Kocovina a slané vody

Rána po celonočních oslavách bývají chmurná, ale i s tím si Skotové dokážou poradit. V Jižním Queensferry na západ od Edinburghu po noci pití následuje zasloužená očista zvaná Loony Dook, k níž se může připojit každý s pořádnou kocovinou a kuráží.

Vrhnout se prvního ledna do mrazivých vod zálivu Firth of Forth ji totiž beze zbytku vyžaduje. Ať už v kostýmu vikingského válečníka, v neoprénu nebo jenom v plavkách