V průjezdu tmavého pražského domu se o zeď opírají tři ženy. Pochechtávají se, a jakmile se kolem mihne nějaký muž, lehce nadzvednou sukni, pod kterou jsou vidět barevné punčochy. Současně vyzývavě vyšpulí červeně nalíčené rty a hodí po něm očima.

Jenže náhle se z večerního šera vynoří dva četníci. „Půjdete s námi,“ přikážou nevěstkám.

„Máte zdravotní knížky?“ ptají se tří zadržených dam četníci na stanici. Umožňuje jim to zákon z 27. května 1852. Podle něj má trestání prostituce, v právnickém termínu „zločin smilstva“, na starosti místní policie a zdravotní stav prostitutek kontroluje místní lékař.

„Prostituční zřízení pražské“ z roku 1854 také přikazuje přísnou evidenci nevěstinců i lehkých žen. Výnos vydaný o tři roky později zase nařizuje, že nevěstky musejí chodit na pravidelné zdravotní prohlídky.

Dívky ale neponechávají nic náhodě a doklady mají v pořádku. Když se četníci, přesvědčí, že datum poslední návštěvy lékaře vepsané tmavým inkoustem do papíru je staré pouhý týden, ženy propustí.

Kam se chodí na lov kamzíků?

Do Prahy se prostitutky stahují už od 14. století. Jedním z jejich center se stává staroměstská ulička zvaná Kamzíková, ležící hned vedle budovy dnešního Karolina. Zdejší bordely zažívají největší popularitu ve druhé polovině 19. století.

Kavárník Emanuel Goldschmied tu v roce 1866 kupuje dům U Červeného páva. Rozhodne se podnikat ve velkém stylu a ve svém novém sídle otevírá salon s dámskou obsluhou. Luxusnímu podniku u Goldschmiedů pravidelní zákazníci říkají jednoduše salon Gogo.

„Půjdeme zase na lov kamzíků?“ domlouvají se spiklenecky muži, kteří si tu chtějí užít intimní chvilky.

Pokaždé v jiném stylu

V tomto salonu jsou připraveni na tu nejvybranější klientelu. Bohatí měšťané se po příchodu zaboří do mohutných pohodlných klubovek. Jakmile si zákazník vybere společnici, dáma si ho po příkrých schodech odvede nahoru do patra do některého z pokojíků.

V prvním podlaží je k dispozici turecký pokoj s rozvěšenými gobelíny. Nachází se tu také malá místnost pro majitele s pokladnou, kde se platí útrata. Povaluje se tu i pes Egon, který zakročí v případě, že se nějaký zákazník zdráhá zaplatit.

V druhém patře se dají hezké chvíle strávit v japonském pokoji vyzdobeném hedvábím, v perské komnatě nebo doktorském pokoji.

Zvládne šest dívek za noc

8. července 1866 se v Praze ubytují pruští důstojníci, kteří slaví po bitvě u Hradce Králové, ve které porazili Rakousko. Pivo a víno teče proudem, pod dobrým jídlem se prohýbají stoly a k úplnému štěstí už vyšším šaržím chybí jedině přítomnost krásných žen, s nimiž by mohli vítězství jaksepatří oslavit.

Když se důstojníci poptají, kde že jsou v Praze dámy nejhezčí a nejpovolnější, dostanou odpověď: „Zajděte do Kamzíkové ke Goldschmiedovi, rozhodně neprohloupíte“. Mezi muži chystajícími se na noční lov nechybí ani budoucí německý kancléř Otto von Bismarck (1815‒1898), který je v době konfliktu pruským ministerským předsedou.

Téměř dvoumetrový muž, jinak vzorný manžel, si tentokrát nenechá ujít příležitost a se svými kumpány zde stráví noc. Ačkoliv je povýšen do hodnosti generálmajora, vojákům v poli nikdy osobně nevelí, oslav vítězství se ale zúčastní.

Ostatní důstojníci mu závidí jeho sexuální apetit. „Šestkrát za sebou vyběhl vždy s jinou dívkou do pokojíků,“ líčí současný autor Zbyněk Bartoš.