„Ještě tady v rohu domalovat tu vzrostlou trávu,“ přemýšlí umělec a namočí štětec do zelené. Ale na paletě je jen zaschlý flek! Co v zásobníku? I tam, kvůli hřejivému slunci, bohužel všechna barva ztuhla…
V 19. století to malíři nemají jednoduché. Snaží se opouštět ateliéry a zachytit svět ve skutečném světle, ovšem s olejovými barvami se to mnohdy moc nevyplatí.
Ukládají si je většinou do pytlíčků, vyrobených z prasečího močového měchýře, a aby trochu barevné pasty dostali ven, musí ho někde propíchnout a potom zas místo utěsnit. A to se samozřejmě ne vždy podaří…
„Ne, takhle to nemá cenu,“ lamentuje americký portrétní malíř John Goffe Rand (1801-1873) a něco ho napadne. Vezme měkký plátek olova, stočí ho do ruličky a z jedné strany sváže nití. Rulička se dá mačkat a vytlačit z ní tolik barvy, kolik potřebuje.
A nač ztrácet čas, Rand si hned nechá vynález patentovat. Stane se tak 11. října 1841 a oficiální název je „Vylepšená konstrukce prostředku k ukládání barev.“ Na světě je první tuba!
Hliníková revoluce
Funguje to, barva konečně nezasychá, ale přeci jen to má ještě mouchy, a proto si kolegové z branže začínají vyrábět své vlastní alternativy.
Tuba získává praktické víčko, olovo je postupně nahrazeno cínem, ovšem důležitý předpoklad masového rozšíření obalu je představen v roce 1855 na Světové výstavě v Paříži a jmenuje se hliník!
Později ho doplní (nikoliv ale nahradí) šikovný plast, ovšem do té doby už udělají tuby díru do světa.
A to nejen v malířství, kde na ně od počátku nedají dopustit francouzští umělci jako Claude Monet (1840-1926) či Auguste Renoir (1841-1919), a kde tak v podstatě umožní vznik přírodní krásy zachycujícího impresionismu.
Po pár dekádách přestanou být tuby věrné barvám a začnou pronikat do dalších oblastí.
V kuchyni, v koupelně i ve vesmíru
Odebrat potřebné množství, bezpečně uzavřít před vzduchem i špínou a pak zas kdykoliv použít, to se přeci hodí téměř pro cokoliv.
Kutilům pro lepidla, aby nezaschla, farmaceutickým firmám pro lékařské i kosmetické výrobky, aby bylo dávkování snadné a hygienické, kosmonautům na potraviny, aby se daly lépe konzumovat a ve vesmíru se nerozletěly do prostoru.
Dát si něco z tuby ale můžete i na Zemi. A to nejen slazené kondenzované mléko, do tub zkouší někteří výrobci balit třeba i víno. Prý se tak dobře skladuje i uzavírá, i když praví vinaři jistě zůstanou raději u lahví.
Ovšem je tu jeden sortiment, pro který je právě tuba královským obalem a jinak si ho představit zatím skoro nedokážeme. Zubní pasta!
Nic nebude bez práce!
Prostředek na čištění zubů je tu pochopitelně dříve, dokonce s „pastou“ přijdou již Egypťané ve 4. století př. n. l. Jsou to ale nejprve spíš různé směsi sypkých materiálů, skladované ve sklenicích či keramických nádobách.
Pak se také dlouhá staletí používá pouze kartáček s vodou.
Revoluce nastává právě s tubou, do které zubní pastu poprvé napěchuje syn amerického stomatologa a výrobce zubních past Washingtona Sheffielda (1827-1892) v roce 1892. Při studiu v Paříži si totiž všimne malířů vytlačujících barvy z hliníkových tub.
I pro zubní pastu se obal skvěle hodí a všem to náramně vyhovuje. Vlastně až dodnes, kdy však mnozí začínají vztyčovat varovný prst! Proč? Především se kvůli hliníku tuby nedají recyklovat a miliardy jich končí na skládkách.
A navíc, není už to po takové době přeci jen trochu přežitek? Budoucnost prý patří zubní pastě v tabletách! Ta je zatím spíš okrajovou záležitostí, ale pomalu bychom si už možná měli zvykat. Jednu tabletku zkrátka vložíte do úst a rozžvýkáte.
Trochu to svádí myslet si, že tím bude hotovo, ale bohužel ještě ne – i tak musíme vzít kartáček a zuby vyčistit jako dřív.
