Manžel narkoman ji přivede na mizinu, amputace jí připraví o nohu, přesto víc než 50 let zůstává oslavovanou hvězdou a hereckou legendou Belle Époque.

Na nehynoucí slávu to přitom zpočátku nevypadá. Malá Sára chce být jeptiškou. O profesi herečky nechce ani slyšet. Přesvědčením, že je stvořená pro divadlo ji nakonec přemluví až rodinný přítel Alexandr Dumas (1802–1870).

Padla facka v divadle

Ani poté, co v roce 18762 úspěšně zdolá pařížskou konzervatoř, to však nevypadá na hvězdnou kariéru. Dostane sice místo ve slavném divadle Comédie-Française, ale není to žádné terno. Neohromí ani kritiky, ani diváky, někteří se jí dokonce smějí.

Navíc při obraně mladší sestry Reginy nafackuje slavnější kolegyni, herečce Zaire-Nathalie Martelové (1816–1885) a z divadla jí vyrazí. Zlomí se to až čtyři roky poté, když se roku 1868 stává v divadle Odeon hvězdou Dumasova Keana.

Od té chvíle už jde od úspěchu k úspěchu. Kritika ji oslavuje titulem božská, diváci se hrnou na každé představení a ovace nemají konce. A neplatí to jen pro Francii. Stejný úspěch má v Anglii, Španělsku i Americe, ať už hraje krásné ženy nebo Hamleta.

A když se objeví film, okamžitě vycítí jeho potenciál, nezaváhá a podmaní si i kinosály. Zcela právem získává v roce 1914 Řád čestné legie.

Světice i ďáblice

Stává se jednou z nejbohatších hereček své doby, excentrickou a náladovou hvězdou, se spoustou vrtochů a dlouhou řadou skandálů, o nichž mluví celá Evropa. Je posedlá smrtí natolik, že si koupí rakev, ve které pak občas přespávala nebo v ní studuje nové role.

Možná i proto si často vybírá postavy, které v závěru představení umírají. Je okouzlující a neodolatelnou femme fatale, jejímuž šarmu podlehne řada významných mužů.

Mezi její milence patří třeba spisovatel Viktor Hugo (1802-1885), ilustrátor Gustave Doré (1832-1883) či psycholog Sigmund Freud (1856-1939). Na druhou stranu je odvážnou vlastenkou a obětavou samaritánkou.

Když vypukne prusko-francouzská válka (1870) zřídí lazaret, kde osobně pečuje o raněné vojáky. V 1898 se veřejně staví po bok Emila Zoly (1840-1902) na obranu falešně obviněného Alfreda Dreyfuse (1859–1935).

Když vypukne první světová válka vyrazí s představením za vojáky přímo na frontu. V srpnu 1916 se pak vydá do Ameriky, aby tu přesvědčila veřejnost o nutnosti vstupu do války po boku spojenců.

Přijde o divadlo i o nohu

Svět jí leží u nohou, přesto se nedá říci, že by se s ní život příliš mazlil. Z prvního angažmá ji vyrazí, v roce 1864 se jí navíc coby svobodné dvacetileté herečce narodí syn Maurice, následek milostné pletky s belgickým princem Henrim de Ligne (1824-1871).

V roce 1868 zničí její nepojištěný byt i s veškerým majetkem požár. Plameny pohltí brož, kterou dostala od císaře i perlové náhrdelníky. Zvládne to díky své houževnatosti i pomocí řady přátel a obdivovatelů.

Jenže pak se objeví řecký atašé a herec Jacques Damala (1855-1889), který ji nejprve okouzlí, a poté, co se za něj roku 1882 provdá, ji přivede na mizinu.

Divadlo, které si spolu otevřou, přivede ke krachu nejen svými podřadnými výkony, ale hlavně proto, že propadne alkoholu, morfinu, milenkám a hazardním hrám, které financuje ze zisků divadla tak dlouho, až zbankrotuje. Stejně dopadne i manželství.

Ze ztráty a zklamání se Sarah snaží dostat usilovnou prací a dalším světovým turné. V roce 1906 si však během představení zraní pravé koleno, které se špatně zhojí, a kvůli bolestem a gangréně jí roku 1914 musí nohu nad kolenem amputovat.

Ani to ji však nezastaví. To dokáže až smrt, která si pro ni přijde 26. března 1923.