Rodina a přátelé se v listopadu roku 1893 loučí se zemřelým ruským hudebním skladatelem Čajkovským. Leží v otevřené rakvi a všichni mu mohou dát poslední sbohem.
Jenže jak je možné, že jim bylo vůbec povoleno poslední rozloučení, když údajně zemřel na infekční choleru?
Skladatel Petr Iljič Čajkovský (1840–1893) si uvědomuje, že jeho sexuální orientace je odlišná a snad proto, aby to zakryl, rozhodne se v roce 1877 oženit. V ruské společnosti 2. poloviny 19. století je totiž homosexualita ostře odsuzována.
Vhodnou dívku mu přihraje náhoda. V poštovní schránce najde dopis od své žačky, studentky hudby Antoniny Miljukovové (1849–1917). Přečte si její vyznání lásky a souhlasí se schůzkou. Vyjádří jí sympatie, ale vysvětlí jí, že ji nemiluje.
Přesto jí nabídne, zda by si ho nevzala za muže. Antonina kývne. Už krátce po svatbě ale na Čajkovského padne hrůza. Dokáže s tou ženou žít? „Zdálo se mi, že moje já, či alespoň nejlepší část mé bytosti, tedy muzikálnost, nenávratně zahynula.
A můj další osud se mi jevil jako ubohé živoření a nesnesitelná, neradostná komedie,“ píše později. Z pasti manželství utíká. Bezcílně se prochází po moskevských ulicích, aby s ní nemusel trávit večery. Pokusí se dokonce o sebevraždu skokem do řeky.
Odskáče to ale jenom zápalem plic. Svoji ženu potom opouští. Své ženě Antonině tedy nechává posílat peníze výměnou za to, že bude mlčet o jejich nepodařeném vztahu.
Deprese z alkoholu a výčitek
Skladatele trápí i zdraví. Často trpí bolestmi žaludku a hlavy. „Míval stav abnormálního neklidu, hrál si při hovoru s předměty, papíry (třeba i koncertními programy). Někdy tyto papírky rozžvýkával a dokonce i polykal.
Všechny tyto potíže lékaři (k nimž mimochodem měl Čajkovskij odpor) měli za neurotické a tím je kladli na lehkou váhu,“ popisuje jeho problémy český lékař Ivan Lesný (1914–2002).
Upozorňuje na to, že Čajkovskij trpěl depresemi a měl za sebou i už zmiňovanou nezdařenou sebevraždu. Myslí si proto, že trpěl neurastenií podpořenou ještě velkými dávkami alkoholu, hlavně vodky, která jeho deprese prohlubovala.
Zřejmě ho trápily také výčitky kvůli jeho homosexualitě. Přesto všechno dokáže komponovat nádhernou hudbu, proslaví ho hlavně balet Labutí Jezero a Šípková Růženka.
Pije nakaženou vodu
Skupinka přátel, v jejichž kruhu se nachází i Čajkovskij, 1. listopadu 1893 shlédla divadelní představení. Mají dobrou náladu, proto se rozhodnou zastavit se v hostinci a probrat svoje zážitky. Posadí se kolem stolu.
„Dejte mi vodu,“ pokyne skladatel na číšníka. Nevadí mu, že nemusí být převařená. Přitom na podzim roku 1893 řádí v Petrohradě epidemie cholery a nákaza se přenáší i vodou. Jiné svědectví ale říká, že nepřevařenou vodu vypil doma při obědě.
Podle Lesného se u něj „již druhý den objevily teploty, průjmy, zvracení“. „Choroba, která u něho náhle propukla 1. listopadu, byla smrtelná.
Cholera, v devadesátých letech po stovkách ukládající do hrobu obyvatele Petrohradu a dalších měst, skončila 6. listopadu život Petra Iljiče Čajkovského,“ píše také současná ruská autorka Galina Pribeginová. Oficiální verze o Čajkovského smrti zní onemocnění cholerou.
Musel poslechnout tribunál cti?
Brzy se ale objevují teorie o Čajkovského sebevraždě. Za ní měla údajně stát snaha ututlat skandál kvůli jeho homosexuálnímu vztahu s mladým ruským šlechticem.
Na nové okolnosti Čajkovského smrti údajně upozorňuje Elizabeta Jacobi, vdova po advokátu Nikolaji Jacobim. Vládní úředník Jacobi chodil s Čajkovským v Petrohradě školy.
Na základě Elizabetina svědectví vytvoří současná ruská muzikoložka Alexandra Orlova verzi o okolnostech skladatelovy smrti.
Ruský šlechtic Alexej Stenbock-Fermore (1835–1916) údajně sepíše dopis, ve kterém obviňuje Čajkovského z homosexuálního vztahu se svým synovcem.
List věnuje Jacobimu a pověří ho, aby ho předal ruskému carovi Alexandrovi III. (1845–1894). Jacobi proto svolá ostatní spolužáky, aby se poradili, co dál. Čajkovského pozvou na schůzku a jakýmsi čestným tribunálem cti ho odsoudí k smrti. Má si vzít jed, zřejmě arsen.
Skončil by ve vyhnanství?
Historikové ale tuto teorii neuznávají. Upozorňují na to, že jde o svědectví z třetí ruky, jehož věrohodnost je přinejmenším sporná. Jacobiho vdova totiž vypráví svůj příběh muži, s nímž Orlova dělá v roce 1966 rozhovor.
To historikové nepovažují za dostatečný důkaz.
„Celá ta historie prý byla důsledkem toho, že se Čajkovskij nedávno před tím (smrtí – pozn. red.) při cestě z Evropy do Oděsy seznámil na parníku s asi třináctiletým chlapcem a vychovatel to řekl jeho otci, známému baronu Stenbock-Thurmorovi (zřejmě Stenbock-Fermorovi),“ uvádí na pravou míru historku o dopisu a synovci ruská historička Nina Berberová (1901–1993).
V Rusku sice od roku 1885 platí § 995 carské sbírky, který homosexualitu přirovnává k sodomii, ale podle Berberové „bylo veřejným tajemstvím, že bohatí a významní nestoudníci se posílají na čas na Riviéru, a sedláci na Sibiř“.
Čajkovského by tedy nejspíš čekalo jenom vyhnanství, patřil totiž mezi vlivné osoby, jejichž přečiny se trestaly mnohem mírněji než u prostých lidí.
Pomsta žen s bujnou fantazií
Jako argument o údajné smrti jedem u Orlové teorie neobstojí ani skutečnost, že se rodina a přátelé se zemřelým loučili v otevřené rakvi. Nebáli se nákazy cholerou, protože věděli, že na ni nezemřel.
Už od poloviny 80. let 19. století je totiž známý bacil cholery, který se přenáší jenom výkaly nemocného. Proto se Čajkovskij mohl nakazit nepřevařenou vodou, nejspíše pocházející z řeky, do níž teče kanalizace.
Skladatelův ošetřující lékař Lev Bertenson (1850–1929) podepisuje zprávu o úmrtí na choleru. Mrtvý nemůže nikoho nakazit. Verze o sebevraždě tedy dostává velké trhliny.
Na základě osobního svědectví ruského diplomata Vladimíra Nikolajeviče Argutinského-Dolgorukova (1874–1941) dokonce Berberová tvrdí, že jde o lež, kterou pustily do světa jisté slečny Purgoldovy.
Jedna z nich si chtěla vzít Čajkovského a druhá skladatele Modesta Petroviče Musorgského (1839–1881). Nevyšlo to ale ani jedné z nich, a tak se rozhodly po svém pomstít.
