V letech 1864 a 1865 v Americe vrcholí válka Severu proti Jihu. Pro unijní armádu znamenalo dobytí klíčového zásobovacího místa – Petersburgu – jedno z posledních střetnutí. Zároveň však i první příležitostí pro nasazení nového typu zbraně.

Tou byl vícehlavňový kulomet, jenž byl schopen vypálit až stovky ran za minutu.

Akutní potřeba nepřetržité palby, která by během bitvy dokázala zastavit masivní útoky pěchoty či jezdectva, se naplno projevila v 19. století. Právě tehdy dochází ke konstrukci prvního kulometu. Tento vynález zásadním způsobem změnil průběh dalších bojů, které se již od té doby musely řídit zcela jinými pravidly.

Geniální vynálezce

Při troše představivosti můžeme říct, že první náznak kulometu sestrojil v roce 1718 britský vynálezce James Puckle (1667–1724). V jeho případě se jednalo o jednohlavňovou pušku s otáčivým zásobníkem a křesadlovým zámkem.

Pohon pak zajišťovala ruční klika. V průběhu 19. století pak podobných nápadů přibývalo. Během americké občanské války se na bojišti objevovalo hned několik rychlopalných zbraní. Zásadní zlom však přišel v roce 1861, kdy svůj nejvýznamnější objev právě dokončoval Richard Gatling (1818–1903).

Jak zabránit válce

Mezi hlavní zájmy tohoto talentovaného vynálezce patřila do té doby především zařízení pro domácnost, průmysl a zemědělství. Zbraním se věnovat odmítal. Když však viděl pochodovat vojáky s tušením, že už se nikdy nevrátí, napadlo ho, že pro mír udělá nejvíce, když sestrojí obávanou zbraň, ze které dostanou všichni takový strach, že raději zvolí život bez válek.

Toto přání se bohužel nevyplnilo, kulomet s rotujícím svazkem hlavní však vznikl.

První model

Gatlingův kulomet tvořilo několik hlavní s vlastní komorou, uspořádaných symetricky kolem středové hřídele. Nabíjení se provádělo nahoře z násypníku. Když se svazek hlavní pootočil, náboj se zasunul do prázdné komory a střelba mohla začít.

Vystřelená nábojnice se posléze vytáhla a vyhodila. Praxe byla taková, že samotný střelec pouze otáčel klikou a pomocníci přisypávali další střelivo. Model 1862, na který dostal Gatling patent, dokázal střílet až 200 ran za minutu.

Zájem by byl

Významu nové zbraně si pochopitelně nemohli nevšimnout i armádní velitelé, navíc když byla občanská válka v plném proudu. Unijní generál Benjamin Butler (1818–1893) proto investoval své vlastní finance na zakoupení tuctu kulometů.

Obléhání konfederačního Petersburgu na jaře 1865 připomínalo svojí vyčerpávající formou válku, která měla přijít až za 50 let, a to hlavně kvůli zákopovým liniím. Unie nakonec slavila vítězství, a to i zásluhou nové Gatlingovy zbraně.

Pobil také indiány

Gatlingův kulomet byl do řadových služeb US Army zařazen až o rok později, v roce 1866. Vojáci si objednali stovku kusů v kalibrech 0,5 palce a 1 palec. Tuto objednávku však již dosavadní firma Cooper nezvládala, a proto Gatling zahájil spolupráci se slavnou značkou Colt.

U této společnosti se následně vyráběly veškeré jeho zbraně. Netrvalo dlouho a mezi další zákazníky se zařadila také britská armáda. Známý vynálezce samozřejmě „neusnul na vavřínech“ a postupně své kulomety zdokonaloval.

V oficiální službě americké armády se poprvé objevily v 70. letech 19. století v rámci bojů s indiány. Nekompromisní účinnost zbraně s odvážným, ale špatně vyzbrojeným nepřítelem pořádně zamávala. Zajímavý je případ slavného generála George Custera (1839–1876), jenž byl proti Siouxům vybaven i dvěma kulomety.

Do známé bitvy u Litlle Bighornu si je však nevzal. „Takové nablýskané hračky by mě jen zpomalovaly,“ prohlásil tehdy. Kdo ví, jak by bitva dopadla, kdyby ho „nezpomalovaly“.

Kulomet expanduje

Další armádou, která začala ve velkém nasazovat Gatlingovy zbraně, byla ta britská. Kulomety našly své uplatnění v řadě koloniálních konfliktů v Asii a Africe. Zdejší domorodci měli téměř vždy početní převahu, proti novým zbraním však nezmohli nic.

Výsledkem tak většinou byly tisíce mrtvých na jejich straně. Britské ztráty byly naopak zcela minimální. Také carské Rusko si kulomety nemohlo vynachválit, zejména ve Střední Asii a ve válce s Turky v letech 1877 až 1888, Francouzi je pak rádi použili například proti Prusku (1870) nebo při konfliktech v Japonsku (1868–1869 a 1877).

Maxim je tu

Pokrok se zastavit nedá, a to platí také pro kulomety. Jelikož dosavadní mechanické kulomety připomínaly svojí hmotností a stavbou stále spíše dělostřeleckou zbraň, na začátku 20. století z výzbroje armád téměř vymizely.

Nahradily je zbraně založené na automatickém principu funkce mechanismu. Autorem tohoto typu byl americký vynálezce Hiram Maxim (1840–1916), když se mu v roce 1883 podařilo sestrojit rychlopalný kulomet s vnitřním pohonem s příznačným názvem Maxim.

Věrný „pomocník“

Výroba kulometů začala nabírat na intenzitě, a proto došlo brzy k jejich rozšíření do všech světových armád. Tento faktor významně zasáhl do první světové války, jež byla díky tomu charakteristická pozičními a zákopovými válkami.

Za těchto podmínek bylo pro nepřítele prakticky nemožné prorazit kulometnou palbu. V současné době jsou kulomety stále běžnou výbavou v rámci světových konfliktů a poskytují výraznou palebnou podporu pěchotě i obrněným složkám.

Moderní technologie dnes vynikají takřka neomezenými možnostmi výroby různorodých variant.