Má pouhé 2 cm v průměru, váhu pár desítek gramů. Přesto dokáže bez námahy zaostřit na předměty v pohybu, zachytit obraz tak vzdálený jako je hvězda, tak malý jako prachová částice, přizpůsobit se ostrému slunci i tmě.

Už za minutu se citlivost oka ve tmě zvýší 10krát, za 15 minut až 6000krát. A to zdaleka není vše.

Za tmy dokáže zahlédnout světlo svíčky na vzdálenost 27 kilometrů

Záleží samozřejmě na mnoha faktorech, ale tyčinky, světločivné buňky zajišťující vidění za slabého světla (tzv. skotopické vidění), jsou neuvěřitelně citlivé. Nerozlišují sice barvy, ale jsou schopny reagovat na dopad jediného fotonu a signál pak hyperpolarizací zesílit.

Tyčinky jsou soustředěny převážně v okrajových částech sítnice a v každém oku je jich přibližně 130 milionů.

Je rychlejší než ten nejrychlejší objektiv fotoaparátu

Podíváte se z okna a pak do knihy v ruce. Vůbec nepostřehnete, že oko přeostřilo. Díky proměnné vypouklosti čočky sice vidíme ostře na všechny vzdálenosti, ale jen v úzkém kuželu s vrcholovým úhlem asi 2°. To, že se rozhlédneme a máme pocit, že vše vidíme ostře je dáno tím, že oko automaticky a bleskurychle přeostřuje. Mění optickou mohutnost čočky, tzv. akomoduje. Zdravé oko to dokáže o 12 až 15 dioptrií.

Takže dokáže zaostřit od 7 cm do „nekonečna“. Stihne to za 0,35 vteřiny.

Rozezná až 10 milionů barevných odstínů

Oko je pomocí čípků (světločivných buněk pro fotopické vidění) citlivé na vlnové délky v rozmezí 400-700 nanometrů. Protože nejmenší pozorovatelný rozdíl odstínu je 2 nm, rozeznává oko asi 150 vlnových délek, tedy odstínů barev. Každá přitom může mít mnoho různých hodnot sytosti a jasu, takže ve výsledku může lidské oko rozeznat až 10 miliónů barevných odstínů. Pokud bychom chtěli mít u digitálního fotoaparátu odpovídající rozlišení, potřebovali bychom 137 milionů pixelů!

Umožňuje vnímat svět ve 3D

Schopnost vnímat prostorově máme díky tomu, že vidíme dvěma očima. Každý sledovaný vjem je v určité vzdálenosti, má určité rozměry. Ty každé oko vnímá trochu odlišně a z jiného úhlu. Mozek dokáže tyto dva dílčí obrazy nejen sloučit v jediný prostorový obraz, ale také vyhodnotit.

Trojrozměrně vidíme dokonce i když jedno oko zavřeme. Mozek totiž na základě zkušenosti chybějící druhý obraz „dopočítá“.

Duhovka oka je stejně unikátní jako otisk prstu

Variace ve struktuře, pigmentaci a stavbě trámčiny jsou tak unikátní, že se liší dokonce i u zcela identických jednovaječných dvojčat. Toho se stále častěji využívá k ověřování totožnosti skenováním duhovky. V porovnání s jinými biometrickými údaji je totiž duhovka stabilní, kontrolu lze navíc provádět i na větší vzdálenost a dokonce bez vědomí člověka. Unikátnosti duhovky využívala už před sto lety iridologie, která se tvářila jako diagnostika zdravotního stavu.

Ve skutečnosti nešlo o nic víc než o věštění z duhovky.