Kozáci se definitivně stávají součástí carské armády. Zákon z roku 1875 říká, že jejich vojenská služba trvá 20 let. Přicházejí do ní jako 18letí chlapci, odcházejí jako 38letí muži. Jejich hrdost v nich však nikdo nezničí.

K dispozici mají jezdeckého koně, ovládají jak své typické šašky, tak palné zbraně. Na přelomu 19. a 20. století je carská vláda často posílá bojovat proti různým vzpourám, kde se osvědčí. Na straně moci stojí i roku 1905 během dělnických protestů.

Jenže jejich loajalita k carskému trůnu se jim nakonec vymstí…  Když se v roce 1917 dostávají k moci bolševici, ze dne na den se kozáci stávají nepřítelem číslo jedna.

Revolucionář Lev Trockij (1879–1940) se jako první nechává slyšet, že „kozáky je potřeba zlikvidovat“. Krátce po něm to zopakuje i Vladimír Iljič Lenin (1870–1924).

O jeden ze symbolů carské moci nikdo v nových poměrech nestojí. Uvnitř bolševické strany se rodí několik interních příkazů s jediným cílem – zničení kozáků.

Na 150 000 donských kozáků se zatím přidává na stranu bělogvardějců usilujících o obnovu carství, kde bojují pod velením generála Antona Ivanoviče Děnikina (1872–1947) proti bolševikům.

Velká část jich je pak koncem roku 1920 odvezena z poloostrova Krym do internačních táborů. Ti, kteří uvěřili bolševickým slibům a zůstali, se dočkají jedině své vlastní smrti.

Podle současného amerického historika Michaela Korta dochází k vyvraždění nebo násilné deportaci asi 500 000 kozáků.

Jednotná fronta s dělníky

Sovětský systém se snaží o vymazání kozáků z mapy.

„Základ kozácké existence, vlastnictví půdy, byl novými zákony zrušen, půda byla vyvlastněna státem a přidělována ruským zemědělcům usedlým na neúrodných půdách v sousedních guberniích,“ vysvětluje slovenský historik Stanislav Auský (1922–2010).

Kozáctvo jako vojenský stav už neexistuje. „Přejmenovány byly také kozácké stanice a bylo zakázáno nosit kozácký stejnokroj,“ dodává ještě Auský.

1. všeruský sjezd pracujících kozáků v únoru 1920, na němž nechybí ani Lenin, odmítne zvláštní postavení kozáků a prohlásí, že úkolem svazu je „vytvoření jednotné fronty s dělníky a zemědělci“. Navzdory mohutné bolševické likvidaci ale kozáci přežívají.

Řada z nich volí emigraci (v letech 1920–1921 utíká z SSSR před bolševiky přes 2 000 000 lidí) a vstupuje například i do francouzské Cizinecké legie.

Azyl v ČSR               

Kozáci se dostali i do Čech a na Moravu. Například v roce 1805 kryli ústup ruských vojáků po bitvě u Slavkova. V roce 1813 se zase několik kozáckých pluků účastnilo bitvy u Přestanova a Chlumce na úpatí Krušných hor.

Po vzniku Československa v roce 1921 přichází v rámci programu Ruská pomocná akce do Československa asi 40 000 emigrantů z východu. Jedná se hlavně o sympatizanty bělogvardějců, kteří trpěli pod bolševickou vládou. 14 procent z nich jsou kozáci.

Většinou jde o ty donské a kubáňské. Během první republiky se v Československu registruje 28 kozáckých spolků. Udržují své zvyky včetně například tradičního tance hopak. Práci nacházejí většinou v zemědělství.