„Povězte mi, už jste někdy s velkoknížetem carevičem mluvil?“ ptá se car Alexandr III. svého ekonomického poradce, hraběte Sergeje Witteho, který se odvážil panovníkovi navrhnout, aby svého následníka alespoň trochu zasvětil do vládnutí…
Na Alexandrův dotaz Witte (1849–1915) nesměle přikývne: „Ano, již jsem měl tu čest.“ „Tak mi neříkejte, že jste si nikdy nevšiml toho, jaký je velkokníže hlupák,“ nemá o svém synovi zrovna nejlepší mínění Alexandr (1845–1894).
Není to pravda. Budoucí car Mikuláš II. (1868–1918) rozhodně není hloupý. Jen je značně naivní, nadmíru zdvořilý a bez špetky zkušeností. Na vině toho všeho je právě Alexandr III. a jeho choť, Mikulášova matka Marie Fjodorovna (1847–1928). Carský pár drží své syny jako ve skleníku. Dokud se neožení, zůstávají v područí rodičů. Mikulášovi dokonce odepírají i měsíční apanáž.
Neustále pod kontrolou Careviči je 22 let, když oficiálně ukončuje své vzdělávání. Co teď? Bude jako utržený ze řetězu. Navštěvuje divadla, večírky, hostiny. Všude teče alkohol proudem, až z toho jednoho rozbolí hlava.
A pak také poznává lásku žen. Líhní velkoknížecích milenek je carský balet v Petrohradu. Ani stále ještě svobodný Mikuláš nebude výjimkou. Do jeho srdce se v roce 1890 nesmazatelně zapisuje primabalerína polského původu Matilda Kšesinská (1872–1971). Půvabná tanečnice se stává jeho metresou. Co tomu říká Mikulášův otec? Ať se synek baví. Car se cítí být v plné síle, nepředpokládá, že by ho Mikuláš v dohledné době na trůnu nahradil… Jen v jeho stopách posílá tajné policisty, aby střežili každičký carevičův krok – kvůli jeho bezpečnosti i proto, aby měl Alexandr III.
neustálý přehled o synových aktivitách.
Příliš bujarý večírek Tajní agenti také mají plné ruce práce, aby před veřejností ututlali případné skandály, v nichž carevič hraje hlavní roli. A že o ně není nouze… I když pomlouvání carské rodiny je v Rusku přísně zakázáno a trestá se jako urážka majestátu, lidé se o excesech petrohradské smetánky stejně obvykle dozvědí.
Nejinak je tomu v případě zdařilé Mikulášovy pitky v jednom z vyhlášených podniků v ruské metropoli. Vznešená společnost se tu náramně baví hluboko přes půlnoc. Šampaňské teče proudem, stoly se prohýbají pod nejvybranějšími lahůdkami.
Asi ve dvě hodiny v noci se na careviče obrací majitel podniku s prosbou, zda už by nemohla být zábava rozpuštěna, že by se také rád odebral domů. „Hleďte si svého,“ dostává se mu příkrého odmítnutí.
Krátce nato jde kolem restaurace hlídkující policista. Hluk zevnitř přiláká jeho pozornost. I on naléhá na společnost, aby už raději šla spát. Tvář careviče nepozná. Místo toho sezná, že proti přesile opilců sám nic nezmůže.
Veřejné pohoršení Zburcuje policejního prefekta i posily, aby adekvátně zasáhli. Policejní prefekt, to už je jiná šarže. V jednom z nepříčetných opilců ke svému zděšení rozpoznává následníka trůnu. Ví, že teď musí jednat v rukavičkách.
„Ráčejí se rozejít. Budí veřejné pohoršení, Milosti,“ naléhá úpěnlivě na Mikuláše prefekt. Není mu to nic platné. Dostává se mu jen další spršky vulgarit. Rozohněný carevič dokonce bere do rukou mísu plnou kaviáru a už už to vypadá, že jí mrští policistovi po hlavě.
To prefektovi podřízení nemohou dopustit. Vydávají se nadřízenému na pomoc. Zastání u svých opilých kumpánů má ovšem i Mikuláš, šlechtici tasí proti policistům kordy. Nakonec celou patovou situaci zachraňuje Mikulášova duchapřítomná milenka, která se odvážně vrhá mezi oba muže.
Na druhý den ráno musí policejní prefekt i Mikuláš na kobereček k caru Alexandrovi. Pikantní historka se zakrátko přetřásá v ulicích Petrohradu i na dalších evropských panovnických dvorech. Cizí diplomati nezahálejí a domů posílají peprné zprávy…
