Na hranicích městečka Tabit se shromáždilo několik terénních a nákladních aut. Jsou plné mužů v uniformách vládních jednotek. Po několika minutách se dá vojenská kolona do pohybu.
Tabit leží v jihozápadním Súdánu, uprostřed pouště v oblasti Dárfúru, a auta za sebou zvedají oblaka prachu. Když dorazí do centra, jako by vše najednou ztichlo. Napětí by se dalo krájet.
Většina obyvatel zůstala ve skrytu svých příbytků. Z prvního vozu vystoupí velitel, obklopený skupinou po zuby ozbrojených vojáků. Začne se vyptávat po jednom ze zmizelých příslušníků této jednotky. Vesničané na něj jen nechápavě hledí.
„Okamžitě nám vydejte jeho tělo, víme dobře, že jste ho zabili,“ prohlásí velitel a vydá svým mužům rozkaz začít prohledávat vesnici. Již od začátku je ale zřejmé, že hledání pohřešovaného vojáka je jen záminkou.
Ponížení před zraky matky
Vojáci začnou prohledávat domy, kdo se jim pokusí postavit do cesty, je surově zbit. Když vstoupí do domu Umm-Jummy, mladičká dívka na jednoho z vojáků zaútočí. Proti trénovanému muži nemá nejmenší šanci.
Během několika okamžiků na ni míří několik samopalů. Vojáci z ní začnou strhávat šaty a povalí ji na zem. Kolem stojí skupina dalších vojáků, kteří do místnosti přivedli i Umm-Jumminu matku.
Tu donutí, aby přihlížela, jak dva z vojáků drží ubohé zmítající se dívce ruce a nohy. Další ji pak začnou znásilňovat. Její matka udělá krok kupředu, ale několik paží ji okamžitě zadrží, a tak musí jen přihlížet, jak se na její dceři střídají vojáci.
Potom ji odvlečou s sebou. V Africe se stalo znásilnění jednou ze zbraní. Vojáci vědí, že v tradičním prostředí jsou dívky tímto aktem do smrti poznamenány a často i zcela vyčleněny ze společnosti.
Trestné výpravy, jako byla ta do Tabitu na konci října roku 2014, jsou v oblasti Dárfúru i jinde v Africe na denním pořádku.
Odlišné kultury, jedna země
Rozpory mezi severem a jihem afrického Súdánu jdou daleko do minulosti. Severní část této země byla islamizována již od 14. století, naopak v jižní části zůstává spíše původní obyvatelstvo.
Během století se objevila řada konfliktů, které po nějakou dobu utlumily kolonizaci nejprve Belgií a poté Brity. I ti ale obě oblasti Súdánu spravovali jako oddělené kolonie.
Když byl ale v roce 1956 prohlášen Súdán nezávislým, historické pnutí získalo znovu na síle.
Oficiální vláda ovládaná Araby ze severu brzy popřela původní slib vytvoření federace s jihem, což vedlo k povstání na jihu země a více než 20 let trvající občanské válce, která zemi téměř zcela zruinovala.
Šaría je zákonem
Po několika letech relativního klidu se občanská válka do Súdánu v roce 1983 vrátila. Snaha vlády islamizovat celou zemi dala na jihu vzniknout Súdánské lidové osvobozenecké armádě, která záhy ovládla jih země.
Koncem 90. let se zdálo, že by konflikt mohl skončit. Pak se ale k moci dostal dalším z vojenských pučů Umar Hasan Ahmad al-Bašír (*1944).
Ten za pomoci armády svrhl premiéra Sádika al-Mahdího (*1935), který začal s jižanskými rebely vyjednávat o míru.
Brzy poté, co se ujal moci, vyhlásil al-Bašír na území Súdánu platnost práva Šaría a začal systematicky pracovat na islamizaci celé země.
První prezident před tribunálem
Al-Bašírově vládě se podařilo nakonec domluvit příměří a ukončení druhé občanské války. Jenže v únoru 2003 zaútočily povstalecké jednotky z jihu na vládní pozice v hlavním městě Chartúmu.
Odplata prezidenta byla krutá, do oblasti Dárfúru vyslal vládní jednotky a podpořil i militantní skupinu Džandžavíd. Za zde páchané zločiny podal na prezidenta al-Bašíra žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) celkem 10 obvinění, tři z genocidy. Vzhledem k téměř milionu mrtvých a několika milionům vyhnaných není divu.
