Počkají, až lokomotiva zahvízdne a pak se jedním obratným pohybem vyšvihnou do nákladního vozu. Společně s ním se vydávají vpřed, vstříc neznámému. Neví, kde budou spát, ani co budou jíst zítra. A temná noc ubíhá do dáli.

Angličtina pro ně má výraz hobo, nebo hoboes, to když je jich víc. Čeština je považuje za „tuláky“, ačkoliv tohle označení není úplně přesné. Světem křižují v touze po štěstí, naději na lepší život, v touze pro práci…

Zkreslené představy

Na první pohled vypadá jejich počínání jako sen každého dobrodruha. Leckdo jim tu svobodu a nespoutanost, s jakou se potloukají krajinou, tiše závidí. Nemají ponětí, co se stane v nejbližším okamžiku.

Netuší, že ve skutečnosti obdivuje život v neustálém strachu z přežití, z nakládačky od agresivních topičů a strážců pořádku, život vyžadující pevné nervy, zkušenosti a odhodlání. Život, který si většina hoboes nezvolila, ale byl jim vnucen okolnostmi.

První větší várka jich Státy zaplaví po roce 1873. První celosvětová hospodářská krize tehdy připraví o práci čtyři miliony lidí, z toho asi půl milionu železničních dělníků.

Bez práce i vyhlídek na její sehnání doma a v okolí se pak mnozí z nich rozhodnou naskočit na nákladní vlak a zkusit štěstí jinde, v jiném městě. A tak se z dosud poctivých pracantů náhle stávají černí pasažéři, dennodenně v neustálém křížku se zákonem.

Mnoho povolaných…

Žít jako hoboes není žádný med. Už jen dostat se nepozorovaně na nákladní vůz bývá oříškem, na kterém vyhoří řada potencionálních „tuláků.“ Nejsnadnější cesta vede přes prázdný „dobytčák“ s otevřenými dveřmi.

Když takový v soupravě schází, je potřeba vzít za vděk jinými variantami. Někteří se vměstnají na plošinku zavazadlového vozu, jiní se uvelebí mezi vozy nad spřáhly, na jednom z žebříků nebo na střeše vagonu. Ta patří k nejnebezpečnějším způsobům cestování.

Hned za jízdou na podvozku vagonu (vzpínadlech). Stačí chvilka nepozornosti a z nebohého dobrodruha je „polovičák,“ jak jsou svými druhy s notnou dávkou černého humoru přezdíváni ti, kteří při kolizi přijdou o nohy.

Pořád lepší, než se stát „traťovým mazadlem, tedy tím, koho vlak rozšmelcuje na padrť.

Pozor na býky!

Dalším strašákem hoboes jsou tzv. bulls, tedy býci, jinak bezpečnostní personál železnic, dohlížející na to, aby ve vlaku cestovali opravdu jen ti, kteří za to předem zaplatili. Většina z nich je věrná své přezdívce a pro ránu nejde daleko.

Kdo skončí pouze, jako zatčený, může si blahořečit. I okradení a vysazení uprostřed ničeho, často v noci a zimě se bere jako ta lepší varianta.

Ty nejsadističtější bulls totiž vyhazují černé pasažéry z vlaku v plné rychlosti a do těch přeživších pak střílejí jako do živých terčů.