Jedna z nejkrvavějších bitev války v Tichomoří přinesla obrovské ztráty i mezi civilisty. Američané se Japonce snažili přilákat do zajateckých táborů, ale japonská propaganda i tentokrát zapracovala důkladně:

Když už bylo vítězství mariňáků neodvratné, naskákalo přes 1000 lidí z útesů do moře!

Saipan je součástí souostroví v západním Pacifiku. K jeho dobytí se Američané odhodlali v rámci strategie „žabích skoků“ z ostrova na ostrov. Měli k tomu dobrý důvod: nové „superpevnosti“ B-29 startující z Marian už mohly doletět přímo nad Japonsko.

Japonci o nepřítelově záměru neměli tušení. Sami tou dobou plánovali útočnou operaci – Američané pro změnu nečekali, že dobytí 115 čtverečních kilometrů vyústí v takový masakr.

Smrtonosný déšť

Ostřelování Saipanu začalo 13. června 1944. Zúčastnilo se ho 15 bitevních lodí a pláže ostrova z bezpečné vzdálenosti zasypalo doslova tunami oceli – celkem bylo vypáleno 165 000 střel!

Uragán šrapnelů se na japonské pozice snášel dva dny, pak se v první vlně v obojživelných člunech vylodilo 8000 příslušníků námořní pěchoty. Jejich výsadek podporovalo 11 plavidel. Japonci se na obranu ostrova dobře připravili.

Zbudovali síť opevnění, natáhli ostnaté dráty, rozmístili kulomety a děla, kterým se podařilo zničit asi 20 obojživelných tanků. Během prvních dvou nocí podnikli dva zuřivé protiútoky. Nezaznamenali ale úspěch a utrpěli těžké ztráty.

Operace A-gó naplánovaná japonským velením skončila v bitvě ve Filipínském moři naprostým fiaskem a obránci Saipanu byli odsouzeni: žádné posily, žádné zásobování.

Do posledního muže

Přesto byli odhodláni nadále vytrvat. Názvy, které dali Američané jednotlivým místům v hornatém vnitrozemí centrálního Saipanu, hovoří samy za sebe: „Pekelná kapsa“, „Hřbet purpurových srdcí“ či „Údolí smrti“. Bojovalo se dnem i nocí.

Nakonec Američanům nezbylo než postupovat od jedné jeskyně ke druhé a čistit je plamenometem.

Krvavé japonské Banzaj!

7. července 1944 už Japonci neměli kam ustoupit. Generálporučík Jošicugu Saitó (1890–1944) naplánoval poslední sebevražedný útok.

„Mezi civilisty a vojáky již nyní není rozdílu,“ prohlásil, „bylo by pro ně lepší, aby se ozbrojili bambusovým kopím a přidali se k útoku, než aby se nechali zajmout.“ Za úsvitu na americké linie zaútočilo 3000 zbývajících bojeschopných japonských vojáků.

Za nimi postupovali ranění se vším, co jim přišlo pod ruku. Američané se zuřivě bránili. Zabili celkem 4300 Japonců. Šlo o vůbec největší sebevražedný útok v celé dosavadní historii tichomořských bojů.

Na konci bitvy spáchal v jedné z jeskyní sebevraždu i admirál Čúiči Nagumo (1887–1944), slavný vítěz od Pearl Harboru! Na americké straně patřila mezi zraněné i budoucí hollywoodská hvězda Lee Marvin (1924–1987).

Smutné účtování

Téměř celá původní japonská posádka na ostrově, alespoň 30 000 mužů, zahynula. I Američany přišlo vítězství draho – z celkem 71 000 vojáků, kteří se obsazení ostrova zúčastnili, téměř 3000 padlo a přes 10 000 bylo raněno. Hrozné ovšem byly civilní ztráty.

Částečně to zavinila urputnost, s níž kladli japonští vojáci odpor do posledního dechu – Američané museli postupovat krok za krokem a čistit pozice výbušninami a plamenomety. Svůj díl ale nesla i zvrhlá mentalita japonské válečné mašinérie.

Císař Hirohito (1901–1989) se obával, že by se prostí Japonci mohli v zajetí přesvědčit, jak velice se jednání Američanů liší od toho, co hlásala propaganda, a vydal rozkaz k sebevraždám.

Odměnou za „bojového ducha“ sliboval mimořádné postavení v posmrtném životě. A tak spáchalo 1000 civilistů sebevraždu – řada z nich skokem do moře.