25. červenec 1978 se do historie lékařství zapsal tučným písmem. V tento den se narodilo první dítě, počaté mimo tělo matky.

Do té doby šlo o nevídanou věc, která však během následujících desetiletí umožnila otěhotnět řadě žen, které z jakýchkoliv důvodů nemohly počít přirozenou cestou.

Za obrovským úspěchem stáli dva muži – gynekolog Patrick Steptoe (1913–1988) a fyziolog Robert G. Edwards (1925–2013). Od 60. let 20. století hledali způsob, jak dopomoci bezdětným a neúspěšně se snažícím párům k mateřství.

Jejich pokusy trvaly dlouhé roky, než se jim konečně v roce 1968 poprvé podařilo oplodnit vajíčko mimo lidské tělo. O čtyři roky později na tento úspěch navázali, když poprvé vpravili oplodněné vajíčko do dělohy. Pokus se však nezdařil.

V tu dobu, kvůli potřebě vyššího množství dozrálých vajíček, ještě používali hormonální režim, který jako druhotný příznak spouštěl ženám menstruaci. V rozbouřené děloze se proto vajíčko nedokázalo uchytit.

Teprve když změnili postup a izolaci, oplodnění i umístění vajíčka do dělohy načasovali v souladu s přirozeným cyklem ovulace a menstruace, vytvořili vhodné podmínky pro úspěšné umělé oplodnění.

Jedinečná šance

Leslye Brownová a její manžel John se už dlouhých devět let snažili o početí a nic nepomáhalo. Podstoupili mnohá vyšetření, ale teprve to poslední odhalilo, že Leslye nemůže otěhotnět kvůli neprůchodnosti vejcovodů.

V tu dobu to prakticky znamenalo, že žádným způsobem nebude moci počít. O jejich případu se však dozvěděli Steptoe s Edwardsem a rozhodli se zapojit pár do svého výzkumu.

S budoucími rodiči se poprvé setkali v roce 1976. Leslye s manželem pochopili, že i když se v tu dobu stále jednalo o experimentální metodu, která zatím neměla žádné úspěšné výsledky, je to jejich jediná šance, aby se dočkali vlastního dítěte. Na nabídku obou lékařů proto kývli.

Pečlivá laboratorní práce

Přesto trvalo další rok, než se jim úspěšně povedlo provést první umělé oplodnění! Nejprve bylo třeba nechat pomocí hormonální terapie dozrát větší množství vajíček, která pak ve vhodnou dobu laparoskopicky odebrali (tj. několika malými řezy) z vaječníků.

Následně je v Petriho misce spojili se spermiemi budoucího otce a společně potom sledovali, jak se embryo vyvíjí. Protože vše probíhalo správně, přistoupili k poslednímu kroku a vložili zdravé embryo do matčiny dělohy. Další kroky už byly pouze na Leslyině těle.

Měsíce čekání a nakonec… zázrak!

Všichni, a obzvláště samotní vědci, byli překvapeni, jak dobře se embryo v děloze uchytilo a jak se vyvíjelo. Po 10 letech výzkumu se poprvé doopravdy podařilo dosáhnout kýženého výsledku. S obrovským očekáváním vyhlíželi den, kdy se miminko narodí.

Malá Louise spatřila světlo světa 25. července 1978 a porod byl proveden pomocí císařského řezu. Její porodní váha byla 2600 g a hned po porodu se měla čile k světu. Přesto zůstala v porodnici celých 12 dní.

Během nich podstoupila stovku testů a vyšetření, mimo jiné jí také brali otisky prstů, aby se prokázalo, že zdravá nejen vypadá, ale doopravdy je. A opravdu bylo vše v pořádku a rodiče si mohli náležitě užívat svého štěstí.

Stejně tak si mohli oddechnout i lékaři, neboť se prokázalo, že z umělého početí vzejde naprosto zdravý jedinec, a ne například „Frankensteinovo dítě“, jak se někteří obávali.

Co bylo dál?

Příběh o tom, že je prvním dítětem ze zkumavky, se Louise dozvěděla od svých rodičů. Když jí byly čtyři roky, vysvětlili jí, že se narodila trochu jinak než ostatní děti. Pustili jí film o jejím příchodu na svět a řekli, aby se nebála na cokoliv zeptat.

Jen o trochu později se pak Leslye a Johnovi narodila druhá dcera, opět pomocí umělého oplodnění. Rodina Brownových zůstávala s oběma vědci nadále v úzkém kontaktu.

Louise si s profesorem Edwardsem dokonce vypěstovala tak úzký vztah, že ho považovala za svého dědečka. Ostatně v roce 2004 se účastnil její svatby. Během let Louise i její rodiče mnohokrát zastavovali na ulici lidé, aby jim vyjádřili své díky.

Stejně tak oběma vědcům chodilo nespočet dopisů plných díků. Obě holčičky se v dospělosti staly matkami a obě počaly přirozenou cestou. Profesor Robert Edwards nakonec získal v roce 2010 za rozvoj IVF Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.