John Hinckley nervózně postává v malém hloučku, v ruce svírá ošuntělou dvaadvacítku a čeká, až Ronald Reagan vyjde ze dveří hotelu. Jakmile ho zahlédne, vymaní se z anonymity davu a pálí. Poprvé, podruhé, potřetí… a stále nemá dost.

Jeho chorá mysl přitom donekonečna opakuje jen jedno jméno: „Jodie…“

Fanatická náklonnost Američana Johna Hinckleyho (*1955) k hollywoodské herečce Jodie Fosterové (*1962) začíná v roce 1976, kdy do kin přichází film Taxikář. Ten obtloustlého samotáře doslova pohltí.

Uvaděčky v kině si na něj po čase posměšně ukazují prstem: „To je on! Ten ňouma, co chodí pořád dokola na ten samý film. Dneska je tu už popatnácté!“

Jemu to však nevadí. Okamžitě se identifikuje s hlavní postavou, Travisem Bicklem, který ve snaze chránit dvanáctiletou prostitutku Iris v podání tehdy čtrnáctileté Fosterové naplánuje atentát na prezidentského kandidáta.

Hinckley začíná být herečkou doslova posedlý. Během následujících let pronásleduje Fosterovou po celých Spojených státech amerických.

Když mladá filmová hvězda odjíždí studovat na Yaleovu univerzitu v New Havenu v Connecticutu, vymámí z rodičů 3 600 dolarů s tím, že se tam zapíše na literární kurz. Je to samozřejmě lež. Jediné, co Hinckley chce, je být nablízku Fosterové.

Prvním cílem je Carter

Ihned po příjezdu se mu podaří opatřit si její telefonní číslo. Jenže hlas na druhém konci drátu se s ním bavit nehodlá. Přejde tedy k psaní milostných básní a vzkazů, které Jodie podstrkuje pod dveře. Bez úspěchu. Hinckley balí a vrací se domů. Po srdci své milované však toužit nepřestává.

Nervózně si drbe mastné vlasy a přemýšlí, jak se k ní dostat co nejblíže.

Přes úvahy o únosu letadla nebo demonstrativní sebevraždě se jeho pokřivené myšlenky nakonec slijí v jediný cíl – vraždu prezidenta USA. Pořídí si tři pistole a 30 patron a začíná pronásledovat Jimmyho Cartera (*1924), který v tu dobu vede kampaň za své druhé zvolení do úřadu.

Poslední dopis neodešle

Jenže 9. října 1980 je Hinckley na letišti v Nashvillu zatčen. Jeho taška se zbraněmi a střelivem totiž překvapivě neprojde bezpečnostní kontrolou. Proti všem předpokladům však vyvázne jen s napomenutím. Ještě jednou se vrací domů k rodičům.

Bere léky proti depresi, navštěvuje psychiatra a také si znovu pořizuje výzbroj. To aby měl čím zabít svůj nový cíl – čerstvě zvoleného prezidenta USA Ronalda Reagana (1911–2004).

Odešle Fosterové několik dalších psaníček (v žádném se však o svém chystaném činu nezmíní) a 29. března 1981 přijíždí do Washingtonu D. C. Příštího dne ráno napíše Jodie poslední dopis: „…existuje určitá možnost, že při svém pokusu dostat Reagana budu zabit.

Jak již jistě víš, hrozně moc tě miluji. Musím teď něco udělat, abys pochopila, že to všechno, co činím, je kvůli tobě! Doufám, že to změní tvůj postoj vůči mně.“ Zamilované vyznání však zůstane ležet na nočním stolku hotelového pokoje – neodeslané.

Šest ran během tří vteřin

Pak Hinckley zamíří k hotelu Hilton, kde má Reagan toho dne přednést projev. Skryje se v malém davu před budovou a čeká. Pak během tří vteřin vypálí šest ran. Reagana zasáhne jediná. Poté je atentátník konečně sražen k zemi a odzbrojen.

Zatčení se nevzpouzí, jen se připitoměle usmívá. Jediné, o co se zajímá, je, jestli bude kvůli jeho činu odloženo předávání filmových Cen Akademie – Oscarů.

Kromě prezidenta, kterému kulka projde plící a zastaví se jen 2,5 cm od jeho srdce, jsou zraněni další tři lidé. Nezemře naštěstí nikdo.

U soudu je Hinckley shledán nevinným z důvodu absolutní nepříčetnosti a je mu nařízen ústavní pobyt v psychiatrické léčebně. Dříve, než za ním zapadnou dveře ústavu, prohlásí, že atentát na Reagana „byl největším vyznáním lásky v dějinách lidstva“.