Netají se tím, že byl zamilovaný do své matky. Sigmund Freud také tvrdí, že normálním jevem je žárlivost syna na otce. Podle něj jde o zážitky z raného dětství a jsou přirozené. Stejný názor má i na sexualitu, která je podle něj alfou a omegou života.

Jaké je dětství Sigmunda Freuda (1856–1939)? Figuruje v něm jeho maminka, energická Amálie Freudová (1835–1930), která pro trefnou ironickou poznámku nikdy nejde daleko.

Nejstaršímu potomkovi říká něžně „můj zlatý Sigi“ a chlapec si může být jistý její láskou.

„Když jsi byl oblíbeným dítětem své matky, budeš mít během svého života pocit vítězství, pocit úspěchu, který se ve skutečnosti málokdy nesplní,“ říká Freud v dospělosti a na vztah syna s matkou klade mimořádný důraz.

Ačkoliv otec Jakub Freud udělal se svým textilním obchodem v Sigmundově rodném Příboru bankrot a rodina odešla do Vídně, právě díky Amáliině šetrnosti se dostane z problémů a její Sigi roku 1881 promuje na medicíně.

Pacienti na gauči

Chce si vzít svoji snoubenku Martou Bernaysovou (1861–1951), a proto se vzdává zamýšlené vědecké kariéry a zamíří do vídeňské Všeobecné nemocnice, aby v budoucnosti dokázal zajistit rodinu.

Na psychiatrii ale pracuje dva roky zadarmo jako aspirant, teprve pak získává stálé místo. V Paříži se v roce 1885 seznamuje s novými léčebnými metodami francouzského psychiatra Jeana Martina Charcota (1825–1893) a po návratu se žení.

Otevírá si ordinaci, kde chce léčit neurózy a hysterii. Na pacientech aplikuje hypnózu a elektroléčbu. Na pohovku ukládá své klienty, kteří hovoří formou volných asociací o svých zážitcích. Rodí se základy psychoanalýzy.

Přenesené pocity

Sigmundovi připomene touhu po mamince služka Freudových Lisl. Na jaře roku 1897 mu vypráví o svém snu: „Vaše choť zemřela a já si potom vzala vás.“ Předpokládá, že dostane okamžitě padáka.

Její zaměstnavatel to jistě pochopí tak, že chce nahradit jeho manželku. Freud ji ale vyslechne. Domnívá se, že mu Lisl právě přiblížila svět psychoanalýzy.

S těmito poznatky se v květnu 1897 svěří svému příteli, lékaři Wilhelmu Fliessovi (1858–1928).

Rozvede svoje myšlenky s poznámkou, že za neurózou mohou stát negativní pocity vztažené k rodičům a ty se mohou přenášet i na další lidi, což je podle něho případ snu jejich služebné.

Potlačená touha

Fliessovi oznamuje, že za nejvhodnější objekt k psychoanalýze považuje sebe samotného. Prý cítí totéž jako Lisl. Miluje matku a chce zabít otce, pokud by prý byl dcerou, cítil by to naopak.

Říká, že takové pocity tvoří součást života a je třeba s nimi pracovat. Teorii Oidipovského komplexu, tedy milostného vztahu syna vůči matce, ukazuje na svých pacientech. Podle něj jde vlastně o tutlanou sexuální touhu.

Pobouření sklidí svým výrokem, že „lidský život se točí pouze kolem sexuality. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.“ Jeho metody ze začátku nikdo nebere moc vážně.

Všechno změní až 1. mezinárodní setkání psychoanalytiků v roce 1908 v Salzburku, kdy se o jeho názorech konečně odborně diskutuje. Psychoanalýza mu i slušně vynáší, za jedno sezení si účtuje 100 rakouských korun.

Potěšení z detektivek

Od roku 1923 ale Freud bojuje se zákeřnou rakovinou, deset poté se přidá další nepřítel, a to nacismus. Nabídky na vystěhování ze země odmítá, jenže Adolf Hitler (1889‒1945) označí psychoanalýzu za židovskou pavědu.

Německou všeobecnou lékařskou společnost pro psychoterapii dostanou nacisté pod kontrolu a Židé z ní musejí odejít. V roce 1938 k Freudovi vtrhne gestapo. Zahraniční kolegové protestují proti takovému zacházení se slavným vědcem.

Když se ozve i americký prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945), nacisté dají Freudovi 4. června 1938 povolení k opuštění Rakouska. Poslední rok života stráví v Londýně a většinu z něj protrpí.

Má hnisající rány na tvářích, bolesti tiší kokainem a jediné, co mu až do smrti 23. září 1939 dělá radost, jsou detektivky od Agathy Christie a Dorothy L. Sayersové.